| Pramen Brdlavky dobyt! Léčebné účinky nepotvrzeny.
Drazí přeživší,
opět se výlet s výletem sešel a jelikož jsme se, jak tomu už bohužel bývá, vešli do povolených ztrát na zdraví a majetku, je mi ctí, že – stále na svobodě – mohu psát tyto řádky o naprosto nemožném výletu.
Jak už se dá z rostoucích zkušeností s výlety, kde jsem jakkoli figuroval, vyvodit, každý výlet můžeme principiálně rozdělit na několik optimistických fází:
Šílený nápad
Nemožné plánování
Příšerná organizace a průběh
Počítání ztrát
Kondolence přeživším
Pojďme se na to tedy vrhnout popořadě (ať už to taky máme za sebou
Zde v tomto bodě si zpravidla mohu uzurpovat veškerý kredit pro sebe sama, nicméně tentokrát tomu tak není. Osud tomu chtěl, že u zrodu tohoto nápadu stály mimořádně hlavy dvě, totiž moje a spoluorganizátorky Karolíny K. a bohužel nelze jednoznačně objektivně říci čí hlava tehdy byla šílenější (nicméně nezaujatému pozorovateli jistě neuniklo, že ta moje k tomu má daleko lepší dispozice – např. lépe čelí povětrnostním podmínkám a náledí)
Tento bod už je naštěstí opravdu jasnější a mohu zodpovědně a ku radosti vůkol prohlásit, že vlastně vše, co učinilo plánování nemožným, jsem vymyslel já. Karolína pouze zapůjčila mapu, průvodce a naplánovala trasu, zatímco já jsem udělal.. všechno ostatní. A také jsem plán po několikahodinovém připomínkovacím řízení v nezměněné podobě schválil.
Tak i zde mám takříkajíc jasné želízko v ohni. Skupinka výletníků se skutečně začala shromažďovat podle avizovaného srazu a já se skutečně usilovně snažil státi se nejvíce nenápadnou osobou na celém nádraží. Oboje se podařilo i zvrtlo zároveň, když jsem byl odhalen, identifikován a doveden k ostatním, čímžto začala anabáze vzájemného seznamování, finančního kasírování, kupování lístků a další oficiality. V tuto chvíli však ještě nevyplula na povrch pravda o identitě účastníků. Naštěstí se k naší postupně rostoucí skupince připojil ve vlaku i desetiletý Pavlík, který nám postupně svou výřečností udělal jasno. Posuďte sami – krom několika potenciálně starých hysterek, osob těžko identifikovatelných nebo ryze nesympatických, se v naší skupině ještě ukrývali žumpař, co možná chodí s učitelkou, fotbalový trenér, teta Hanka s kamarádkou, babička Květuše či doktoři (jeden z hor a druhý z „Růžovky“). Pavlík nás skutečně nešetřil svého přirozeného šarmu a humoru a pokud to nedotáhne na prezidenta, pak jistě alespoň na hvězdu filmového plátna či divadelních prken. Cesta s ním tedy ubíhala svižně a bez problémů (narozdíl ode mne měl kupříkladu poměrně jasnou představu kde a do kterého vlaku přestoupit) než jsme se s ním museli v Osově rozloučit a přenechat ho mamince s psékem Anežkou. Tím skončila ta optimističtější část a já se opět plně mohl chopit (ne)vedení a tedy i (dez)organizace naší skupinky.
Po strastiplné cestě jsme na pokraji smrti hladem urazili první stovky metrů do centra Hostomic, a tedy i cíli naší cesty, kde výlet končil. Zatímco část doplňovala proviant, došel jsem se znalostí diletace času (ta se dá zcela jednoduše vysvětlit tak, že zatímco nám samým přijde vlastní život krátký, ostatní postupně dochází ke zjištění, že je otravujeme nepřiměřeně dlouho) a skutečnosti, že čas a vzdálenost jsou jedno a totéž (Ejznštejn na tohle přišel, když neustále chodil na schůzky o pět kilometrů pozdě) k závěru, že něco není v pořádku. Ano, chyba – jak jistě správně tušíte – byla ve sčítání a přebývala jak na straně vzdálenosti, tak času, čehož logickým závěrem se stalo, že chyběl samotný průběh výletu z Hostomic do Hostomic (však to znáte, normálně by se mi to nestalo.. Ale všichni na mě mluvili…)
Nezbylo tedy nic jiného než se rozdělit do dvojic a vydat na cestu.
Cesta byla plná zajímavých pamětihoností, rafinovaných zkratek, divé zvěře, domorodých obyvatel, švédských stolů a léčebných pramenů.. Zkrátka věcí, které běžné čtenáře při zápisech z cest nudí a nezajímají, takže bych zdůraznil jen to, vo většinu může uvést v rozpaky, totiž že jsme se přepravovali výhradně pěšky a občas svítilo slunce.
Pojďme se raději podívat na zajímavější věci, kupříkladu jak vzniká náledí, se kterým jsme se po většině cesty potýkali.
Na počátku je voda ve své kapalné formě. Pro přiblížení laické veřejnosti, udělejme vědeckou metodu „krok stranou“ a nenápadnou přesmyčkou zaměňme čtyři písmena, čímž ze slova V O D A, vznikne zcela přirozeně P I V O (což samo sebou už není náhoda).
S klesající teplotou se molekuly piva pohybují pomaleji a pomaleji a dochází ke vzniku krystalizačních pivních jader a pivo se pomalu mění v krystalky ledu. Příznivce bismutu jistě nijak nepohorší zjištění, že díky krystalové struktuře a kanálkům (které se při tání zase zaplňují pivem – klid, je to úplně logické) ledové pivo podobně jako jejich oblíbený kov postupně zvyšuje svůj objem, a to relativně o cca. 9% oproti neuspořádanému rozložení molekul v pivu tekutém.
Z toho se dá vlastně jednoduše vyvodit, proč nefiltrované pivo v Záložně v Hostomicích bylo pitné – stačí si férově zodpovědět otázku, koho by bavilo pít uspořádané pivo??
Věřím, že až příště někdo uklouzne či se proboří v ledu, tak to pro něj díky nově nabitým znalostem bude hnedle výrazně veselejší zážitek než tomu bylo doposud.
Další a vlastně jediná věc, která stojí za zmínku, je mytologické pozadí naší výpravy, kde bohužel nezbývá, než si vystačit pouze s oficiální verzí příběhu o rytíři Fabiánovi (přímí účastníci, kteří si osahali Fabionovo lože již tuší, že problematika je složitější a nezávazně návazná na některé specifické čakry, nicméně to je něco, o čem se nemůžume takto formálně šířit):
Nad Hostomicemi, nahoře na Babě, stojí osamělá, zadumaná skála. Je to prý pozůstatek hradu, na kterém kdysi žil rytíř Fabián se svým dvorem a svou krásnou snoubenkou. Šťastní milenci plánovali brzkou svatbu. Tu do jejich života vstoupila pohroma, která rozmetala jejich sny, stejně jako mocné zdi hradu. Stará čarodějnice nepřála Fabiánovi jeho lásku, kterou chtěla pro sebe sama a proměnila ho v lesního ducha, jeho dívku v zeměžluč a hrad v ruiny. Pouze jedno svými mizernými kouzly nedokázala. Udělat z Fabiána ducha zlého. Díky svému dobrému srdci zůstal Fabián dobrým i ve své nové podobě, podobě pána brdských lesů. Tak se od nepaměti vypráví na Brdech.
Ztráty: 1x povrch prstu, 3x počestnost, 12x iluze. Zcela nezměřitelně jsme se taky ztratili v čase a prostoru.
Kondolenci přeživším máme úspěšně za sebou splněním všech předchozích bodů.
Takže, přátelé, věřím, že jak účastníci, tak zbloudilí kolemjdoucí jistě nebudou díky tomuto nemožnému zápisu namítat nic proti konečnému tvrzení, že šlo opravdu o nemožný výlet.
Navždy Váš
12.2.2013 |