| Ahoj,
,pokusím se zanechat v následujících řádcích alespoň pár dojmů, které ve mně zanechala tato skvělá akce. Jak už naznačuju, ano budou zde padat pochvalné zmínky. Ostatně ona už z pozvánky přímo vybízela k příjemným představám a když se k tomu připojil i výhled na prima počasí, hořel jsem nedočkavostí.
Ahoj ještě jednou všem zúčastněným i nezúčastněným.
Po té co jsem se rozhodl být přítomen na této přitažlivé akci už zbývalo pouze vymyslet jak se přemístit do Třebušína a z Úštěku.
V dilematu jak se dostat tam a zpátky zvítězila možnost využít služeb českých drah a oprášit dávno zapomenuté zkušenosti tohoto druhu cestování. No trošku jsem váhal po zjištění, že pojedu čtyřmi vlaky a jedním busem a že se budu muset vyhrabat z postele alespoň už v půl čtvrté ráno. Ovšem vidina očekávaného rozhodla a už jsem šteloval budík na 3:30. Nejpozději ve čtyři musím vyjít, mám to asi půl druhého kiláku na vlakáč, ta půlhodinka mi musí stačit, vždyť mám vše připraveno.
Houby s octem !!! ... ač jsem se po "nečekaném" vytržení ze sladkého spánku, byť líbeznými tóny, polomrtvě, ale bez otálení vykopal z postele. Ejhle budík je asi někaj rozbitej !!! Už lezu z opravdu zrychlené verze sprchy, co by poslední činnosti před odchodem ( no dobře, ta "poslední" činnost byla oblékání ) a dělá mi problém věřit tomu, že budík není rozbitý a že je skutečně 3:59. Ve 4:24 mi to odjíždí !
Hmmm, tenhle ranní scénář je mi nějak povědomý, takže klasika, neboli fofr. Zamykám dveře, hodiny ukazují 4:08 házím bágl na záda a sprintem dolů. Ano, naštěstí je to z kopce, přesto se sprint pozvolna změnil v indiánský běh. Ale co je nejdůležitější, záhy stojím na vlakáči, ze země sbírám své plíce a vlak se ještě neviděn blíží. Ač zchváceně tak blaženě usedám alespoň na pár okamžiků na lavičku za jejíž přítomnost jí v duchu skládám dík a pomalu si pohledy kolem sebe oživuji vzpomínky na to jak to tady po letech mého necestování vlakem vypadá a docházím k přesvědčení, že to tu všechno vypadá úplně stejně.
Nastoupil jsem v obavách, že se určitě něco pokazí a na některém přestupu vlezu třeba do jiného vlaku, nebo že můj vlak bude další v sérii vlakových havárií posledních týdnů. Navzdory mým obavám vše proběhlo hladce. Ba dokonce už během cesty vlakem mi za rozbřesku slunce svým dechberoucím výjevem nad mlžným oparem v krajině jasně dalo najevo, že to bude krásný den. Pouze první dva přestupy v Turnově a Mladé Boleslavi byly časově tak akorát. Ve Všetatech jsem už měl na přestup necelou hoďku, kterou jsem využil ke krátké procházce po ranním městě a dokonce jsem i využil příležitost dokoupit něco k, ráno velmi zanedbané, snídani. Zrovna totiž otevřel jeden obchod s vietnamsky mluvící prodavačkou.
V Litoměřicích jsem opustil poslední vlak a už mne čekal jenom autobus do Třebušína. Zde jsem také nikam nepospíchal, proto opět byla krátká procházka. Ulice města mne přivítaly příjemným stínem javorů a kolem kostela Všech svatých jsem došel až na Mírové náměstí, kde jsem sedíce na lavičce pod morovým sloupem užíval krásy okamžiku. Ale protože čas stále nedokážu pozastavit, tak už se blížím k autobusovému nádraží, kde poznávám první dvě tváře. Už zde postávali Veronika L. a Víťa a během krátkého okamžiku se objevil i Martin. Ano MAKO,ten oslavenec, ano ten kdo připravil tuto akci.
V přijíždějícím autobuse nešlo přehlédnout další známé tváře, ba dokonce jsem měl příležitost potkat pár nových a mou mysl začala ovládat ohromná touha nasát z dnešního dne jen to nejlepší.
Ale už stojíme v Třebušíně a za svitu slunce z jasné oblohy se chystáme udělat první krok plánované trasy, která začíná výstupem na 536m vysoký Kalich kde se nachází zřícenina hradu založená Janem Žižkou .
Trochu jsme se napatlali nějakým tím prostředkem proti spálení, tu a tam si někdo ještě něco koupí ve zdejším obchodě a nevím proč jsem se rozhodl opět na poslední chvíli, také si jdu honem něco koupit i já, ale s vědomím, že už se vyráží. Samozřejmě vylezu z obchodu a venku už ani noha, tak nasazuji dlouhý krok, spouštím aplikaci mapy a jdu dle plánu. Jdu docela rychle, koukám před sebe, i za sebe :) , nikoho stále nevidím, ptám se kolemjdoucích a ti žádnou partu lidí nepotkali, ale s vědomím, že na Kalichu se potkáme nepodléhám panice. Vlastně se tak stalo už kus pod vrcholem kde potkávám první poslední spoluvýletníky -- zajímavá slovní kombinace :-) -- (no dobrá, uznávám, poslední jsem v ten okamžik byl já) a dozvídám se, že šli nějakou nábližkou.
Ale aby z toho snad nevyznívaly nějaké výtky, právě tohle je jedna z věcí která se mi líbí. Ta možnost volby různě upravit trasu dle vlastní chuti či možností, ať jde o barevnou trasu, nábližku nebo jakoukoli jinou. Po tom co jsme se na vrcholu pokochali výhledy, vyfotili krajinu i sebe a něco málo pojedli, pokračovali jsme opět po žluté návratem do Třebušína, tentokrát ale východní stranou. Někde na konci žluté a začátku zelené jsme si dali malou pauzu a příjemně nás překvapila nabídka patrně zdejších obyvatel jednoho domu. Slyším totiž nějaké volání, tak jdu blíže a dozvídám se, zda bychom nepotřebovali vodu. Nevím jestli jsme působili tak vyřízeně, nebo jsou to prostě jenom vstřícní lidé, ale rozhodně to potěšilo.
Z Třebušína jsme nabrali kurz po červené, zvané, Zlatá stezka Zemí Hradů. Tady bych vypíchl hlavně velmi příjemné zastaveníčko u rybníka Machčák, který byl plný života pod hladinou i nad hladinou a z jeho klidu vyzařovala jakási pohoda. Netrvalo dlouho a přivítala nás zde labutí rodinka, patrně to trochu souviselo s přítomností našeho jídla na hladině :-) Labutě byly úžasné a zdravě opatrné, každé sousto přijaly velmi rády ale z ruky si brát moc nechtěly. Pauza skončila a opět svými kroky zkracujeme vzdálenost k cíli, cestou ochutnávám hrušky od silnice (hm ta byla sladká), které jsem bez váhání nazval plody frňákovníku, načež jsem byl správně opraven, že v případě hrušky by to měl být antifrňákovník, no frňák mi zůstal i po konzumaci beze změny :-) došlo i na ochutnávku nějakých těch špendlíků, jak jsem si myslel (teprve doma jsem si totiž vygůglil, že to nebyly špendlíky ale myrobalány) . Rostly tam také duby, ale o žaludy nikdo zájem neměl :-)
Procházíme přes Starý Mlýnec, Kotelice a Novou Vesničku na vrch Litýš v 486m .
Nedá mi zmínit se ještě jednou o Nové Vesničce, je to totiž nějaká osada o asi jen pěti domech a vypadá to trochu zvláštně, když vidím ceduli s nápisem Nová Vesnička a nikde nic, obzvláště když podobnou ceduli potkávám i téměř v lese pod Litýšem. Sem ji dle mého soudu asi někdo dal pro srandu králíkům a možná trochu proto, že Litýš podle mapy spadá pod onu Novou Vesničku.
Na Litýši jsme opět dali zaslouženou pauzu, doplnili “pohonné hmoty” vykročili zase o kousek blíže hlavnímu vrcholu tohoto dne, kterým se má stát Sedlo i když osobně za hlavní vrchol osobně považuji jiné místo, ale k tomu se ještě vrátím.
Pokračujeme po červené, ale poblíž rozcestí pod Litýšem se připojuji ke skupině šesti a naším společným cílem je touto malou odbočkou dojít na vrchol Mlýnského vrchu(527m). Ač v mapách je nějaká nábližka, tak jsme si trochu zprvu lámali hlavu proč se prodíráme porostem vysoké trávy a ostružin, ale mám li mluvit za sebe rozhodně to jen přidalo na zajímavosti. Na vrcholu jsme se setkali všichni celí opět v počtu sedmi . Byl by snad hřích neudělat si i zde společnou fotku a po realizaci nápadu, vztyčit zde jeden podlouhlý kamenný kvádr, který svou horizontální polohou přímo vybízel ke změně, jsme se všichni usmáli na ptáčka.
Ona fotka s -- Nelou,Veronikou(Nezavisla),Martinem(Mako),Víťou,Petrem(Petero),Lubomírem a mnou -- je další z příjemných připomínek neplánovaného cíle. No ale už pádíme svižně šupky dupky z kopce dolů napojit se opět na červenou , míjíme nějakou vesničku Jeleč, kde nás zaujala ohrada kde byly v ten okamžik k vidění poníci , oslík a lama. Cesta pod Sedlo mi utekla ani už nevím jak a opět jsem neodolal připojit se mimo plán k výstupu na Malé sedlo(541m). Takže jsme sešli z červené opět mimo trasu. Zase to bylo “příjemné prodírání se” strmým svahem,neb tam nevede žádná cesta. Chvilku jsme na vrcholu pobyli, oddechli a už jsem si užíval o kolik je příjemnější cesta z kopce, ale přitom nás Sedlo(726m) teprve čekalo.
Už samotný pohled na první svah naší trasy k Sedlu samotnému napovídal, že nějaká ta kapka potu ukápne. Stoupání tentokrát už po zelené trase bylo skutečně pořádné a jak říkal Martin, opravdu pořádnej krpál. Povrch zkraje převážně hlinitý, hlinitokamenitý, tu a tam nějaký ty vyčnívající kořeny, ve mně probouzely představy jak to tu asi musí vypadat když prší a jaká to musí bejt za mokra “jízda” . To škrábání se na vrchol bylo skutečně nekonečný ač to zase není takové převýšení a několikrát nám prostředí nabídlo falešný pohled, utvrzující, že jsme už dosáhli cíle. To neustále sřídání pocitů -- už jsme tu / aha ještě kousek -- bylo zajímavé i chvilkami vtipné, nicméně jsme procházeli opravdu hezkými skalními útvary, pěšina se zajímavě klikatila a dokonce na pár malých okamžiků to bylo i z kopce nebo po rovině. Na můj pocit jsme šli docela rychle, sám bych asi tak nehnal, ale Petr a Nela nasadili na takovej krpál docela dost odvážný tempo. Ale co to nevidíme, známé tváře sedící na padlém kmenu. Hurá , jsme zde ! Říkám si v duchu, ale koukám , že jich tu je nějak málo. No jasně, vždyť jsou tu dvě vyhlídky, tak jsem nejdříve zamířil k té bližší jižní, opět byla kochačka , nějaká ta fotka a honem na druhou, západní, vyhlídku. Zde jsem se už setkal s téměř všemi ostatními. Téměř proto, že někteří se rozhodli výstup na Sedlo vynechat. Však to není konec trasy a opět se setkáme. Na vyhlídce bylo krásně , mísící se pocity dosažení posledního vrcholu a toho, že nás už čeká převážně jen klesání nebo rovina a před samotným cílem i hospůdka, ve mně při pohledu do krajiny navozovalo zvláštní příjemno. I ten Úštěcký rybník Chmelař se mi rázem zdál být nějak blízko. Ale co nesmím opomenout, Martin(Mako) vytáhl lahev už nevím jakého alkoholu,abychom si zde připili na jeho narozeniny. Byl to rozhodně zajímavý nápad za tak teplého dne po takovém stoupání a potu po celém těle, nicméně jsem se k přípitku bez většího otálení připojl.
Tedy i zde ještě jednou dodatečně a vzpomínkově na tvé zdraví Martine.
Ze Sedla jsme pokračovali po zelené a od východního rozcestí jsme se napojili na červenou( vlastně to byla až k Srdovské hájovně červeno zelená) .Přes Srdov jsme došli plni nedočkavosti až do Habřiny, kde nás v hostinci U Landů už očekávali ti co tam dorazili jako první.
Příjemné pocity z opětovného shledání ve větším počtu a i onu únavu jsme zapili , někteří i zajedli. I to pivo jsem si dal,nevím jestli to byl dobrý nápad. Ale pomalu a čím dál víc začínáme počítat čas, tak zde příliš neotálíme a vyrážíme do Úštěku k rybníku. Dorazili jsme tak nějak po skupinách. S ohledem na hezké počasí se dalo očekávat, že tu nebude prázdno, ale místo jsme si bez větších problémů našli. Už jenom fofrem do plavek a honem do vody. Čím víc jsem měl kilometrů v nohou, čím víc jsem byl ulepený od potu tím víc a víc jsem se těšil “skočit do náručí Chmelaře”. Voda byla velmi příjemná a i ze všech stran jsem slyšel jen slova chvály z příjemnosti osvěžení. Překvapilo mě jak je Chmelař mělký, i v polovině jsem byl schopen stoupnout si na dno. Dno bylo povětšinou na pocit bahnité a evokovalo to ve mně trochu pocit že šlapu do kravince :-) , ale to má asi každej druhej rybník, jenom tenhle je prostě mělký. Musel bych si dát pár facek kdybych to měl nazvat výtkou. Možná to bylo trochu i tou příjemnou únavou, ale to osvěžení které mi nabídla voda tohoto rybníku považuji za onen můj dříve nekonkrétně zmíněný vrchol dne. Takové zakončení výletu za takového počasí je prostě skvělé. A to ještě jdeme do nedaleké restaurace Racek. Je to kousek a ve srovnání s výletem jen pár kroků. Nápoje jsme si objednali hned snad všichni. Dal jsem si taky zase pivo, nevím jestli to byl dobrý nápad. Na snadnější a asi i rychlejší objednání jídel nám byl přinesen list papíru s ručně psaným seznamem jídel kde si každý udělal čárku u toho jídla které by rád. Nevím, snad to bylo těmi kilometry, snad tím sluníčkem,možná tím plaváním a nebo že by tím pivem? Náhle na mě padla docela silná únava a obtížně jsem překonával touhu zavřít oči, naštěstí mi to veselí u stolu pomohlo snáze překonat i když jsem chvíli zvažoval alespoň na pár okamžiků natáhnout tělo na lavičku a zavřít oči tak jak to udělal Víťa.
Ale čas běží ať jsme kde jsme, čas odjezdu mého vlaku se přiblížil natolik, že jsem uznal za vhodné se rozloučit a namířil si to na blízký vlakáč. Cesta zpět má už jen dva přestupy a pojedu pouze vlaky. Cesta byla příjemná,pouze kvůli jinému spoji jsme na trase Č.Lípa - Liberec nabrali zpoždění více jak deset minut . Alespoň podle mého vagonu byl spoj téměř poloprázdný, procházející průvodčí se vyptával zřejmě každého v tomto vlaku zda končí v Liberci nebo jede dál. Zjevně získával informace pro vlak v Liberecké stanici zda má na někoho z tohoto spoje čekat. Jeden by neřekl jak zpoždění jednoho vlaku ovlivní ostatní spoje, ale super, vlak tam stál a já se už viděl doma. Z liberce to je už jen pár zastávek, závěrem příjemná noční procházka už známými místy až domů.
Věřím, že těch okamžiků ze společného výletu co by stálo za zmínku je mnohem a mnohem více, toto je jen to co se vrylo do mé paměti a co jsem uznal jako vhodné pro tyto řádky.
Děkuji, že jsem měl příležitost zúčastnit se tohoto výletu ve vaší společnosti. Bylo mi s vámi příjemně.
Aleš
16.8.2020 |