| Jaký to magický a kouzelný víkend v krásné přírodě ...
Toto je PRVNÍ zápis na SA, který vznikl unikátní metodou sdíleného zápisu mezi všemi účastníky !!
Příjezd do kempu
Schopnosti organizátora udělat z jakékoliv akce akci svéráznou, na kterou se jen tak nezapomíná, se projevily hned při příjezdu na tábořiště. Tábořiště bylo totiž zavřené! A kdyby jen ono, ale i příjezdová cesta k němu. Takže dostat se na místo srazu bylo takovou malou neplánovanou bojovkou. Prostě takové malé protažení mozkových závitů. Ještěže Dušan byl mimořádně na telefonu a všechny mohl navigovat, kde ho mají hledat.
No navigovat, prostě se vůbec neozval, nezavolal že se má jet do jiného kempu. A tak se dívčí posádka ve složení Bobo, Monča a Jana ptala na cestu všech, které cestou potkala. Nejdřív nahoře ve vesnici Zvíkovec - pán, když viděl tři ženský v autě se jen uchechtl a pak vylíčil cestu do kempu v několika minutách, z čehož si holky pamatovaly asi tak jeho prvních pět slov. Celou dobu totiž místo poslouchání co říká, přemýšlely, co to ten pán drží v ruce. Jana pak prohlásila, že ten předmět už někde viděla. Ano, přišla na to, bylo to udělátko, se kterým se z tuby vytlačuje jakési zednické lepidlo...co na tom, že kudy mají jet, holky nevnímaly.
Cestou tedy objely všechny sjezdy k řece v celém okolí, v klidu projely několik zákazů vjezdů a cedulí s nápisem “Soukromý pozemek” . Nakonec dojely na zahradu rozestavěného domu s tím, že se udělá čůrpauza a že se podívají do mapy (volat Dušanovi byla opravdu poslední možnost v krajním případě smrtelného ohrožení a navíc čtení v mapě měly holky už natrénované z dálnice).
Pohled do mapy už cestu objasnil, ale při vyjíždění ze zahrady toho rozestavěného domu Bobo při couvání tak trochu neviděla kamennou zídku, malinko to odnesl zadní nárazník a Janiny ledviny. Ale nakonec holky zdárně dojely do kempu a cestou dokonce odolaly přemlouvání tří mužů z vedlejšího kempu, ať jedou radši s nimi.
Vše se ale podařilo a páteční večer jsme se sešli v silném počtu osmi účastníků (Hippina, Dušan, Liliana, Shrek, Monča, Jana, Bobo a Mnovy).
Monču čekalo v kempu příjemné překvapení v podobě již postaveného stanu. A poté, co bylo Shrekovi vysvětleno, že i k němu do stanu se pár lidí ještě v klidu vejde, měly ubytování zajištěno i Jana s Bobo. V hospodě se začala pomalu rozjíždět griotková party, bylo to skoro jediné, co nám byli ochotní nalít. Dokonce ani zelenou nerozlévali, což kluci tedy zrovna s povděkem nekvitovali. Kačeři se ještě v rámci tréninku na sobotu vydali na odlov v okolí kempu s úspěšností 75%, tedy nález jedné kešky a jedné nápovědy.
Druhý den
Druhý den po krátkém bloudění dorazil i Kajousek s Fugasem. Přijel i Alesh, rovnou ze Švýcarska, spal asi jen hodinu na dálnici a zaslouží si obdiv za to, jak skvěle potom na lodi nevyspalý jel, zatímco za něj pilně odpočíval jeho háček. A byli jsme kompletní.
Ráno ještě před vyplutím jsme si dali kafíčko a nějaký pán nám přičinlivě přinesl Shrekovy věci z louky, kde jsem tábořili. Drze se ptal na nálezné, tak jsme mu řekli, že je prohibice a jestli chce vodu perlivou nebo obyčejnou. Neudělalo mu to radost.
Shrekova koupel
Po celkem brzkém vyplutí (dostali jsme se na hladinu už v jedenáct) nás kousek od kempu čekala první záludnost - malý Zvíkovecký jez.
První skupina se pokusila projet těsně při pravém břehu a podařilo se, projeli bez ztráty kytičky. Vesele odjíždí od jezu a mizí v dáli. Dušan a Shrek se svými posádkami se rozhodují jet středem jezu. První jede Shrek s Janou, projíždějí přes jez a dole se jim nedaří vybrat zatáčku, loď se nakloní nalevo, nabírají vodu a už se nám koupají. Dušan s Lilianou, kteří jedou za nimi jez překonavájí bez problémů, dole se vyhýbají plaváčkům, dokonce jim zákeřně berou pádla a mizí do dáli zastavit v tišině. Poté se Dušan pěšky vrací pomoci vylít loď. Když je loď vylita a posádka nasedá, zjišťuje se, že sebrat pádla nebyl zase tak dobrý nápad :) Není čím pohánět loď. Nezbývá než aby gentlemani dotlačili loď i s Janou až do tišiny, kde na ně čekají pádla. Ostatní jez překonávají bez problémů a jediná plavající posádka je odteď vystavena posměchu. Shrek se stává terčem žertů. Liliana jedoucí vodu podruhé v životě zkušeně odhalila, že to byla chyba zadáka. Shrek odolává s jeho pověstným bohorovným klidem. Mno, úplně až tak bohorovný klid to nebyl, jen se většina bouře odehrávala mimoslovně. Konkrétně všeříkajícími až příliš tichými pohledy směrem k Dušanovi, které jako by křičely:”Jak to, že sis nepoučil háčka, kdo za co může na lodi? To jsou rány pod pás do vlastních řad tohleto! Když po ní skočím, skočíš po mně?” A když se pak Jany zeptá, jestli ji něco uplavalo, dostává odpověď, na kterou se nedá nic říct. “Věci žádné, jen mi uplavaly ideály, že se s Tebou nemůžu cvaknout,” prohlásí totiž Jana :).
Teprve při zastávce v kempu ve Skryjích, kde Jana začala sušit oblečení, ve kterém se cvakla, zjistila, že měla v kapse bundy při koupeli i mobil. Jaké to bude mít následky zjistí, až po několika dnech, do té doby ho nechává zkušebně vyschnout.
Hrad Týřov
V kempu ve Skryjích došlo k rozdělení na dvě sekce -pěší jdoucí pro kešky na hrad Týřov a odpočívající sekci hlídající lodě. Sraz byl domluven o pár set metrů dále na druhém břehu u dalšího kiosku u Skryjského mostu.
Velkou výzvou pro odpočívající sekci se ukázalo převezení šesti lodí v pěti lidech do dalšího kiosku. Přímo na vodě byl sestaven dokonalý katamarán skládající se z krajních kormidelníků-gondoliérů, lodí a zbylého lidského osazenstva použitého a degradovaného na spojovací materiál. Naše nové plavidlo majestátně odplulo a bez problémů se dostalo ke smluvenému kiosku, kde bylo rozpuštěno. Jaké bylo překvapení, když zjistili, že část pěší výpravy čeká v domluveném kiosku a vesele baští, aniž by doposud byla na hradě. Před výstupem na hrad je prý nutno se pořádně posilnit a ne jít s hladovým žaludkem.
Navíc, kdo by se pak pěšky vracel proti proudu, když je možno zakotvit asi 300m pod hradem. Takže si kačeři vzali čerstvě přivezené lodě a vyrazili. Nápad zastavit pod hradem byl jistě ideální až vylezení z lodí a prodírání se houštím z kopřiv. Dušan sice před kopřivami varoval, ale kačeři nedbali jeho dobrých rad. A takto to dopadá, pokud se nedbá dobrých rad vedoucího :-)
Sjíždění jezu Čilá
Při příjezdu k jezu Čilá se rozběhla široká diskuze, zda jet či nejet. Dušan jakožto organizátor se rozhodl, že se to pojede v singlu a dole pod jezem se naloží háčci a pošupajdí se dál. A aby dodal ke svým slovům i činy, vyložil loď i s milovaným, ustavil fotografa a věnoval mu foťák, podepsal životní pojistku a vyrazil. Dobře se rozjel, trefil správné místo na jezu, pod jezem vykličkoval esíčko mezi kameny a zastavil ve Zbirožském potoce. Jeho úspěšný průjezd začal dodávat odvahu i ostatním. Protože mu to bylo málo, půjčil si ještě jednu loď a úspěšný průjezd zopakoval. Nyní už měli další dost odvahy, aby ho napodobili, takže další úspěšné průjezdy zaznamenali Shrek, Bobo, mnovy a Alesh.
Rozvědčík a test našich žaludků
Hospodu u Rozvědčíka jsme měli slíbenou už z Prahy. Bohužel od dob Oty Pavla se mnohé změnilo. Především kuchař.Do hospůdky jsme dorazili na něco mezi velmi pozdním obědem a brzkou večeří. No, trochu jsme se kochali, no.
Na papíře jídla vypadala pěkně, žádný smažený čtyřboj, pěkná hutná česká krmě (knedlíkový pětiboj). Trochu nás měla varovat polívka, co byla jako led. Teda aspoň ten vývar. Zelňačka nebyla studená, zato byla hnusná. Vrácení studené polévky k přihřátí trochu zamíchalo logistikou, takže se nám na stole trochu nahromadili horníci. Ehm. talíře. V hospodě zřejmě usoudili, že je třeba nás mohutně vymazat zevnitř, abychom nešli na vodě ke dnu. Aspoň krkovička, co dostala Bobo, plavala ve vrstvě čehosi, z čeho se posléze vyklubal kvalitní řepkový olej, na který občas mívá působivou reakci. Když dala do pusy první sousto, kapánek se opotila a udělalo se jí poněkud zle. Nedbajíc varování to prostě hamižně sežrala! Hlad je hlad! A to byla chyba! Maso si jí ustlalo v žaludku a zůstalo tam až do pondělního odpoledne, kdy se ho konečně podařilo vyhnat. Není známo, zda to bylo tukem nebo hyenou v hospodě, nicméně celá řada účastníků s jindy kachními žaludky jevila známky celého spektra trávicích obtíží.
Sobotní převoz aut aneb jak jsme ztratili Kajouska
Od Rozvědčíka už to byl jen kousek do kempu Višňová, kde jsme se rozhodli přenocovat. Nejprve bylo nutno dořešit logistické problémy s auty. Všichni řidiči skočili do připraveného auta a vraceli se na Zvíkovec pro auta se stany a další výbavou. Ze Zvíkovce první vyrazili Dušan se Shrekem převézt jedno auto do Račic, ostatní měli za úkol se dostat do kempu. A zde se stalo, že se nám ztratil Kajousek. Z jeho pohledu to vypadalo takto: “Je jednoduché-myslel jsem,že když jsem našel cestu tam,tak ji zpátky najdu taky,jenže jsem hned u tábořiště odbočil moc brzy vlevo a mazal jsem do Plzeňského kraje.Nevýhoda byla v tom,že jsem měl v kufru auta skoro kompletní ubytování pro celý tábor.No dojel jsem,,trochu”později a pod světly mé ubohé uhoněné Feldy jsme stany úspěšně postavili.Svůj hřích jsem aspoň napravil tím,že jsem donutil dříví ke správnému hoření,abychom mohli v klidu porušovat prohibici”
Sobotní párty u ohně
Ještě než zapadly do hospody čekat na řidiče se Bobo s Lili vydaly na dobrodružnou plavbu pro dříví. Sice se tento úkol pro křehké dámy (Lili) nehodí, ale jednak nebyl nikdo v dosahu, koho by mohly přesvědčit, že právě dostal úplně sám ten úplně nejlepší nápad odpoledne - totiž zajet pro dřevo...., jednak jsme si prostě říkaly, že bychom rády u ohýnku posléze poseděly, když už jsme na vodě a že když tam nezajedeme za světla, tak ohýnek nebude. Ještě při doplouvání jsme okoukaly, že pro dřevo se jezdí na druhý břeh do stráně.
Přirazily tedy ke břehu,začaly stahovat spadané dřevo a dlouhou chvíli si krátily veskrze pozitivní konverzací s velmi milým a “ýnteligentním” tvorem na druhé straně řeky, který usoudil, že mu my svým skotačením po stráni na protějším břehu prostě drze plaší ryby. Nehodil po nich olůvkem jak sliboval (bylo mi pak vysvětleno, že olůvko je dost drahá záležitost) ani jim nezasekl do zad háček a tak jsme už skoro za tmy dorazily se dřevem, vykydaly a umyly loď a vydaly se za ostatními do hospody.
Berounka je touhle dobou už poměrně hluboce po sezóně, takže nás v devět vyhnali z hospody, takže se docela hodilo, že máme dříví a soukromé zásoby asi dvaceti druhů alkoholu. Nevím, jak se jmenoval hlavní skaut, ale určitě by na nás byl pyšný, jak jsme tak za pomoci starých jízdenek, lékařských správ, propadlých legitimací a Kajouska nakonec přeci jen přiměli dřevo, na které mezitím padla rosa, aby konečně chytlo. Než se nám to povedlo, byli jsme u ohně cca tři, ale jakmile začal praskat oheň, odevšad se najednou vyrojila spousta lidí a usedli s námi k ohýnku. Povídali jsme, předávali si baculíky na láhvích a hřáli zkřehlé nožky v ohníčku.
Ke cti je nám třeba připsat, že jsme seděli a popíjeli jen do té doby než došlo dříví a ne do té doby než došlo pití......
Tak se stalo, že Bobo sice pravda trochu nejistě, ale přece ráno vstala, ujela autem do Průhonic na raketlonový turnaj a po nějakém tom probuzení posléze začala i hrát.
Druhý den
Druhý den se nám všem podařilo vstát v celkem rozumnou devátou až desátou hodinu. Než jsme spáchali hygienu, snídaně a vše zabalili na další cestu, tak bylo krásných dvanáct hodin a sluníčko se na nás smálo a slibovalo nám krásný celý den. Protože v době vyplutí bylo poledne = čas oběda, už jsme začali vyhlížet hospůdku U Jazzu, kde jsme plánovali zastavit na oběd. A vskutku po ujetí 500 metrů už jsme byli u vyvolené hospůdky a jali se stavět a naše žaludky se těšili na dobrou baštu. Jen Hippina s Fugasem dezertovali a jeli dál, že je na ně ještě moc brzo zastavovat. Dohodli jsme si, kde se potkáme a nechali jsme je napospas divoké řece.
Po dobrém obědu a ještě lepší dezertu jsme vyrazili na další cestu. První překážkou v cestě byl Roztocký jez. Na něm jsme zvolil unikátní metodu překonání, kdy jsme lodě vytáhli na kamennou zídku vedle, pak do nich lehce strčili a lodě sami sjeli po šikmé ploše až pod jez. Zde je stačilo dotáhnout do vody a mohlo se jet dál. Pod jezem se naše seskupení rozpadlo na rychlejší a pomalejší posádky. V pomalé sekci zůstali Dušan s Lilianou, která se začala učit na zadáku a Míra, který jim dělal doprovod a trpělivě na ně čekal, aby nejeli úplně sami.
Takto dojeli společně dojeli až do Zbečna, cestou se Liliana naučila kormidlovat (měla dobrého učitele), takže cesta už jim docela ubíhala. Ve Zbečně se Míra oddělil a pokračoval dále sám. Dušan a Lili si dali pazu a začali se na molu opalovat a užívat si krásného dne. Proto přijeli o něco déle než zbytek výpravy.
První sjetý jez (Monča a Janina)
Plavba pokračovala bez komplikací, když najednou Alesh povídá:”Měli bysme se domluvit jak pojedeme ten jez.” Monča mu to samozřejmě odsouhlasila, i když jí bylo divné, proč se na to budou domlouvat už teď, když před sebou určitě mají ještě pěkný kus cesty. Podívala se tedy před sebe a bylo jasno. Račický jez je tu.
Mezitím ke stejnému jezu dojela i posádka Jany se Shrekem, který prohlásil:”Tak tady před tím jezem zastavíme a vysedneme.”
“Proč,” ptala se Jana, “vždyť minule jsme to sjeli”?! Při vysedání z lodi říká Shrek: “Protože ho pojedeš sama.” Tuhle poznámku Jana, která ještě loď nikdy neřídila ani jako kormidelník ve dvojici, natož sama, nějak vůbec nebrala vážně. V životě by ji nenapadlo, že ho za pět minut fakt pojede.
“Hele sedni si tady na zadáka, chceš si to přece zkusit, ne? Máme ještě hodinku, než dojede Dušan, tak si to zkus.”
“Hele Shrecku a co mám jako v té lodi dělat? Co když se nebudu umět dostat z prostředka řeky zpátky ke břehu,” ptala se Jana, který to vůbec nedocházelo, když se sama ocitla na místě pro zadáka, pár metrů od jezu.
“Nic, normálně pádluj,” zněla Shreckova bohorovná odpověď. Pak se začala Janča pět minut nad jezem v lodi točit a začala zjišťovat, jak ono se to vlastně kormidluje.
“Mončo, jak se to jako řídí,” volala na přijíždějící Monču nad jezem.
To Monču trochu překvapilo, ale než stihla předat své ten den nově nabyté zkušenosti s kormidlováním, odplula po proudu směrem k jezu. Dle instrukcí Aleshe srovnala loď a pustila se do toho. Dole mezitím čekal Shrek, který vypadal trochu jako hrdina z akčního filmu, který se chce nechat přejet neřízenou lodí. Ovšem po tom, co loď těsně pod jezem nabourala do betonové zdi a začala se celá podivně kymácet, hned Monče došlo, že on tam ten Shrek nestojí jen tak.
Mezitím se i u Janči nahoře nad jezem objevily světlé chvilky, kdy se jí alespoň na několik desítek vteřin dařilo, aby loď jela tam, kam chce.
“No vida, pomaličku to začínáš mít v ruce,” hlásil Shreck ze břehu. “Tak ještě zaber a pojeď,” ukazoval směrem ke šlajsně.
“Jako fakt mám na ten jez jet?” ptala se Jana s vytřeštěnýma očima. “Jasně,” Shreck na to úplně mimochodem a v jeho bohorovném stylu.
Tak tam prostě rovně najela a jez sjela. Ještě, když ji dole Alesh chytal a ani asi půl hodiny po tom si to vůbec neuvědomovala. Pak prohlásila: “Kdyby někdo řekl skoč z okna, tak já snad skočím” :))
Při cestě domů autem se dozvěděla od Aleshe, který něvěděl, že zkoušela kormidlovat poprvé v životě toto: “Hele, když jsem tě nad tím jezem viděl, jak se tam točíš, tak jsem si normálně jen myslel, že se rozmýšlíš, jestli jet. A když si pak na ten jez elegantně a rovně najížděla, říkal jsem si “Ta holka už to pádlo někdy v ruce držela.”
Přecházení jezu v podání Monči, Jany a Aleshe na druhou stranu do hospody
Postupně se pak začaly trousit i ostatní lodě Dušanovy flotily. Jen vedoucí stále ne a ne dorazit.
Při čekání na dojezd Liliany a Dušana, měla dámská část osazenstva Jana a Monča hlad. Kiosek v Račicích zavřený, Dušan s Lili nikde a kručení v břiše ukrutné. Holky a Alesh se tedy rozhodli, že jez přejdou. Ale jak seskočit z vysokého břehu na hranu jezu? Nejdříve šel Alesh, který skočil srdnatě první, dvě nejmenší účastnice akce Jana s Mončou se ale trochu bály. Do akce opět nastoupil Shrek a holky chytil na břehu za ruce natažené nad hlavu a na hranu jezu jednu po druhé takovým Shreckovo ručním výtahem spustil :). Pak holky s Aleshem krůček po krůčku překonaly jez. A po tomto výkonu se v hospodě dozvěděli, že nevaří. Nezbývalo než jít dva kilometry nahoru do vsi, kde prý vaří. Nastěstí fakt vařili. Tedy všechny jídla už měli poškrtaný, ale zbyly přesně dvě. Maso pro Janču a vegetariánský smažák pro Monču.
Po dlouhé době nakonec dorazili i Dušan s Lilianou, aby ušetřili alespoň něco času, sjeli Račický jez na prvním dobrou bez koukání. Ale moc pochvaly za tento husarský kousek se jim nedostalo.
Pak už se jen vrátili lodě a rozvezli jsme se k autům, poděkovali si za hezkou akci a rozprchli se k domovům ...
Výsledky výpravy
nadšení účastníci
jedna mokrá bunda
jedny uplavané iluze
jeden vykoupaný mobil
5.10.2012 |