| Byl jsem zaúkolován vytvořit zápis (je to forma trestu za nedostatek respektu k autoritám), tedy slyšte:
Pozvánku na předjarní výlet naučnou Fabiánovou stezkou jsem chápal jako akci orientačně nenáročnou. Moje chyba, leč nepředbíhejme.
Na nádraží jsme se sešli v plném počtu šesti účastníků, proběhl obvyklý úvodní uvítací ceremoniál ("Tebe už jsem někde viděl, jak se jmenuješ?" a tak podobně). Většinou jsme konstatovali, že to bude krátký, jednoduchý výlet, který zakončíme příjemně v hospodě. Leč nepředbíhejme.
Osobní poznámka: kdo ví, jak složitě vždy bojuji s nákupem jízdenek, a jaké trauma mám ze systému slev, pochopí, že jsem již na nádraží pojal až nábožnou úctu k organizátorce - prostě šla k pokladně, a jízdenku koupila. Nechápu.
Od nádraží v Řevnicích jsme vyrazili na náměstí, což jsme provedli poněkud utajenou a částečně stavebně omezenou stezkou. Na náměstí jsme na první pokus objevili výchozí ceduli naučné Fabiánovy stezky.
Kromě poučení jsme zjistili, že není z náměstí nijak speciálně značena, ale protože měla vést kolem lesního divadla, které známe, nezalekli jsme se a vyrazili vpřed. Cestou jsme nicméně zjistili, že stezka a) nevede po značených cestách, b) k lesnímu divadlu vede až na svůj závěr a konečně především c) opravdu není nijak značená. Projevil jsem optimistický názor, že snad tedy nějaké cedule najdeme a byl jsem okamžitě konfrontován s jásavým optimistickým nadšením ostatních, že přece cedule najdeme všechny. To chci vidět, mrmlal jsem si pod vousy, za tím účelem narostlé. Leč nepředbíhejme.
Za pomoci navigačních družic a pokročilé pozemní výpočetní technologie jsme skutečně našli č. 2 a později i č. 3 a č. 4, u kterého jsme použili prevenci proti kašli a zimě. A šli jsme dále, cestou kupodivu nacházejíce další cedule, v zestupném pořadí a bez číselných mezer.
Je pravda, že v pravidelných, lékaři předepsaných intervalech, jsme se starali o přísun tekutin, a tak se nám šlo radostně. Je rovněž pravda, že oblaha byla azurová, témat k diskusi mnoho, nálada tudíž výborná.
Naopak není rozhodně pravdou, že zatímco vedoucí řekla jdeme tudy (a ukázala vlevo), my jsme, hledíce do map v našich moudrých telefonech, šli rovně. To bylo jen z důvodu poznávacích a zjišťovacích, zdali i v daném lese rostou stromy nahoru, mají kořeny a tak. Byvše dovedeni zpět ze scestí na cestu, pokračovali jsme dále.
Naučná stezka nás všechny uchvátila. Ilustrační obrázky na tabulích jsou totiž kresleny dětmi, většinou tak první stupeň, a jsou kresleny dobře. Ale hlavně, cedule jsou umístěny v terénu převážně mimo značené cesty, plánek na nich zobrazený odpovídá realitě jen přibližně a stezka není nijak značená. Úžasný nápad tvůrců, který zajistí, že se lidi budou na tato místa neustále vracet, vyměňovat si znalosti, sbírat umístění cedulí ("vyměním čtyřku za informaci o šestce", "znám člověka, který ví, kde je osmička" a podobně) čímž turistický ruch vzroste, a místní na něm budou profitovat. Geniální.
My jsme našli cedule všechny a když budete chtít vědět, kde jsou, tak vám to neřekneme. Najděte si je sami.
Závěrečná vyhodnocovací hospoda byla, vařili dobře. Jo, a při čekání na nádraží jsme rozproudili důležitou debatu, jestli když v zimě položíte ucho na koleje, pro zjištění, zda už jede vlak, a ono vám přimrzne, tak jestli jej dokážete odtrhnout a uhnout tak před přijíždějícím vlakem. Debata se velmi zamotala, a tak jsme radši nastoupili, osvěžili se slivovicí a odjeli domů.
25.2.2018 |