| Pěkná a náročná cykloakce. Počasí bylo lepší, než bylo předpovězeno.
V březnu vyhlásila Efa cyklovíkend "Bílý kámen". Zpočátku vypadala moje účast jen na víkend, ale nakonec, přes to, že jsme v práci ukončovali zakázku , dostal volno na pátek. Měl jsem trochu obavy, jak to zvládnu, jelikož jsem do té doby měl najeto od začátku roku jen něco přes 300km a to víceméně po rovině, nalehko a rychlostí kolem 20km/h. Vzhledem k tomu, že jsem se přidal ke skupině, co jela z Mohelnice do Domašova na kole, táhnuli jsme si vše na kole. Redukoval jsem vše co šlo, ale i tak měly brašny na zadním nosiči kolem 20kg. Jak jsem nakonec zjistil, jelikož jsem se na poslední chvíli rozhodnul (jak se pak ukázalo celkem zbytečně) pro teplejší spacák, tak jsem patřil mezi ty, co v pátek ráno vezli největší náklad. Alertovi se večer před odjezdem rozsypaly brašny na kolo a tak věci naházel do velkého batohu. Úplně na opačném konci spektra byl Roman, jenž oproti nám neměl skoro nic.
Nakonec nás ráno jelo sedm. Efa, Lioneska, Kikly, Alert, Roman, Tomba a já. Sraz na hlavním nádraží proběhnul klasicky. Některý lidi, včetně mě, dorazili s předstihem, některý na poslední chvíli. Vlak byt docela plný, ale my jsme byli v pohodě, jelikož Efa zajistila i místenky. Sotva se vlak rozjel, vybalili všichni svoje zásoby a mě přišlo, že se všichni přišli do vlaku jen najíst, jelikož vytahovali stále další a další jídlo.
Do Mohelnice jsme dorazili někdy po desáté hodině. Poté, co jsme se zorientovali na místní mapě,a byly umravněny brašny Lionesky, vyrazili jsme po trase Moravičany, Doubravice, Nové zámky, Litovel, Lhota nad Moravou. Hýskov Horka nad Moravou, Chomoutov, Svatý kopeček, Dolany a Jívovou do Domašova nad Bystřicí. Lioneska měla brašny, jenž šly pokud byly plně využité (což byly), velmi špatně nasazovaly. Proto jsme jí poradili, aby do vlaku sundala brašny včetně sedla, na které byl nosič připevněn. Nepočítali jsme ale s tím, že šroub, držící sedlovku byl dosti opotřebovaný, krátký tak akorát , a že si mezi nosič a sedlovku dala navíc pásek gumy, aby si sedlovku nosičem neodřela. Výsledek byl ten, že šroub byl krátký. Proto se s tím pánská část poprala a tak nějak nosič na čestný slovo, snad za jediný závit. držel. V Litovli jsme navštívili místní cykloprodejnu, kde Lioneska získala dostatečně dlouhý šroub a problém tím byl definitivně vyřešen.
Po několika kilometrech jsme ze silnice odbočili na nádhernou cestičku mezi stromy. Mě by se taky líbila, ale měl jsem za zadkem 20kg náklad a pořádný kus cesty ještě přede mnou. Zastavili jsme se také u jezu, kde jsme pořídili pár fotek. Po pár kilometrech jsme se stavili v Horkách nad Moravou v prodejně řetězce Hruška, kde jsme nakoupili nějaké zásoby, já i celé balení papírových kapesníčků. Dostal jsem alergickou rýmu, ač nikdy předtím jsem s tím neměl vážnější problémy. Moc velký výběr neměli a pak se ukázalo, že jsem koupil kapesníčky s mentolem, což mě nepřišlo zrovna ideální. A prakticky každý k nákupu přidal i zmrzlinu.
Kolem 13 hodiny jsme se stavili v jedné hospodě na jídlu. Bylo pěkně a tak jsme se usadili na zahrádce. Původně jsme plánovali oběd jinde a tak jsem si dal jen bramborák. Následně jsem zjistil, že ostatní to pojali jako oběd a tak jsem si vzal ještě jeden. Když jsem si byl odskočit, prohlédl jsem si vlastní sál hospody, jenž byla udělaná nejspíše ze stodoly a byla plná nejrůznějších archiválií.
Původně jsme měli jet přes Olomouc, ale na dohled od ní jsme trasu změnili s tím, že pojedeme přes Svatý kopeček. Já s tím souhlasil, nevěda, co mě čeká. Zpočátku silnice stoupala mírně. Když jsme se ale dostali těsně pod něj, tak se kopečku stal kopec. Po pár stech metrech se kopec změnil v krpál a asfaltový povrch vystřídala nerovná opuka. Tam jsem sesednul, abych ušetřil síly na další cestu, a tlačil kolo až nahoru. Ani to tlačení nebylo pro mě úplně bez problémů. Jelikož jsem měl cyklistický tretry s spd, tak kovové destičky na tretrách, zvané mezi cyklisty též kufry, chůzi do prudkého kopce značně znesnadňovaly, jelikož po opuce dost klouzaly. Byl jsem přinucen jít víceméně po patách a špičky nezatěžovat, což nebyl zrovna pohodlný způsob chůze. Když jsme se konečně vydrápali nahoru, otevřel se nádherný výhled po krajině, Chvíli jme se pokochali výhledy, prohlédli baziliku, občerstvili se v nedalekém stánku, jsme vyrazili kolem zoo dále.
Tam, v Dolanech, před náma stál největší kopec, jenž jsem kdy u nás zatím jel. Měl 9km a převýšení bezmála 500m. Vzhledem k slabší kondici, nákladu na nosiči a 12% stoupání, jsem 500m ke konci raději tlačil. Jelikož pokud na kole jedu pomaleji, než bych šel, tak raději tlačím. A to především v situacích, kdy potřebuji šetřit síly na později, což byl tento případ. Dolů do Domašova jsme sjížděli 7 km z kopce. Říkal jsem si, zda jedeme správně a ukázalo se, že ano. Rozhodně jsem netoužil po tom kopec opět vyjíždět. Když jsme se dole všichni v Domašově sjeli na místní náměstí, začali jsme zjišťovat, kde přesně leží naše ubytování. Ukázalo se, že není přímo v Domašově, ale asi o kilometr vedle. Říkali nám, že je to přes kopec, ale ten se naštěstí ukázal jako celkem malý. Navíc šel objet, ale to nám poradili až na té skautské základně, kde jsme měli ubytovaní. Původně jsme si mysleli, že budeme ubytovaní v standartní části, ale ukázalo se, že nám přidělili dva a následně ještě třetí pokoj s patrem na spaní v bezbariérové části objektu. Kola jsme si dali do sklepa, jenž měl dosti nízký vchod a prakticky každý tam helmou drbnul. Přijel též úplně samostatně (tuším) Dandee, což vzbudilo překvapení, jelikož nikdo nevěděl, že nakonec pojede. Ubytoval se venku pod celtou. V průběhu našeho příjezdu se začalo šírat a když jsme se ubytovali, byla venku tma jak v pytli.
Po povoleném "průzkumu" kuchyně jsme objevili večeři, jenž jsme si postupně ohřáli v mikrovlnce, jelikož jsme přijeli o něco později, než jsme předpokládali a kuchařka již odjela domů. Kromě vlastní večeře, což bylo maso s houbovou omáčkou a knedlíkem, tam byl i obrovský kotel vynikajícího čaje. Po návštěvě sprchy a převléknutí do civilu se většina z nás přesunula do Domašova do místní hospody. Mě se tam až tolik nechtělo, ale bylo jasné, že když se jen skácím do postele, tak to bude špatně a že druhý den se nejspíš nehnu a tak nucená procházka mě přišla vhod. V hospodě nás našel Marek a pár dalších lidí, jenž jeli na kole jen z Olomouce. Další lidi, co jeli autem, dorazili v průběhu doby, kdy jsme byli v hospodě. Jirka a další účastníci dorazili dalším autem přímo na místo kolem 22 hodiny.
Druhý den jsme se nasnídali a hlad byl takový, že rohlíky, co jsme měli přichystaný v nás zmizely a do mě by se osobně jich pár bez problémů ještě vešlo. Poté, co nám paní, co nás ubytovala poradila objížďku kopečku, jenž jsme včerejší večer vystoupali a opět sjeli, jsme se dostali opět na náměstí v Domašově, kde jsme se srazili s další účastnicí před místními potravinami. Tím počet účastníků (pokud si dobře pamatuju), se dostal na 18 lidí. Odtamtud následovalo 3km celme mírné stoupání, zakončené 4km velmi mírného klesání. Tam jsme se opět scukli a dohodli trasu.
Lioneska, Kikly a já jsme se dohodli, že pojedeme na pohodu a po návštěvě posledního mlýna v Libavě jsme se trhli. Nejeli jsme až tak pomalu, i když jsme hodně fotili, jelikož prakticky na každé zastávce jsme hlavní skupinu vždy dojeli. První naše zastávka byla na "Pozorovatelně". Je to taková klasická tribuna, kde velitelé vojsk pozorují své vojáky při cvičení. Jelikož tam byla pěkný vyhlídka, bylo tam mraky lidí. Bylo tam i občerstvení, ale lidi od nás se vrátili s tím, že je tam fronta obrovských rozměrů a tak i ti co byli pevně rozhodnuti si dát první pivo, to vzdali. Následně jsme se vydali kopcovitou krajinou dále na jih na "Velkou střelnou" , "Zelený kříž" a Kozlov k prameni Odry. Kousek před pramenem jsme si zašli do stánku s občerstvením. Tam už byl celkem klid a fronty minimální. Tam jsme opět potkali hlavní část naší skupiny, jenž se rozvalovala na sluníčku. Když jsme se občerstvili, o odjížděli, tak se tam drtivá většina stále slunila.
Od občerstvení se jelo po lesní cestě a k prameni Odry se z ní odbočilo do lesa po pěšince, jenž se brzy tratila mezi stromy a četnými kořeny. Asi 50m před vlastním pramenem Odry jsme zaparkovali kola a šli dál pěšky. Člověk si musel dát velký pozor, jelikož okolí pramene bylo dosti podmáčené a nebyl problém následující krok skončit s vodou nad kotníkem. Pramen Odry byl dřevěný přístřešek, ale ti co si mysleli, že si zde doplní vodu, měli smůlu. Vlastní pramen měl podobu zamřížované studny. Dále jsme pokračovali přes "Varhošť" na "Bílý kámen" podle níž je tato akce pojmenovaná. K bílému kameni se váže zajímavá pověst. Před tímto místem jsme projeli opět kolem dalšího občerstvení a po dalších několika stech metrech hledali na rozmoklé a rozježděné louce kudy by to šlo projet dále. Když jsme nakonec k "Bílému kameni" dorazili, museli jsme nechat kolo kousek nad ním, jelikož k němu vedl velmi prudký svah (jenž jeden co to uměl, s jistými potížemi sjel). Tam jsem po chvíli opět setkali s částí naší hlavní skupiny. Prohlédli jsme si okolí, krásný výhled do krajiny a poté vyrazili nazpátek. Chtěli jsme si něco dát na občerstvení, ale jelikož se pomalu blížil závěr akce, tak byli značně vyjedení a vypití a já jsem si tam nic nevybral.
Poté, co jsme projeli "Bores" a "Velkou střelnou", kde jsme uhnuli (na rozdíl od Pepy, jenž to vzal rovně) na železniční zastávku Smilov. Po pár kilometrech jsme narazili na pěknou asfaltovou lesní cestu. Pustil jsem to, jelikož klesání udržovalo bez větších problémů rychlost 20-25km/h a já jsem si užíval jízdy. Když jsem jel už dlouho sám, jelikož Lioneska a Kikly jeli opatrněji a asi se i víc rozhlíželi po krajině, tak jsem na odbočce na "Smilov" počkal, než se objeví, což asi za 15 minut nastalo. Mezitím však už uplynul čas, do kdy se měl oficielně vyklidit prostor. Byl jsem ale celkem v klidu, jelikož ke kraji to mělo být už jen pouhý jeden kilometr a při sjezdu jsem na jeho začátku potkal skupinu pěšáků, jimž mohlo trvat ještě něco k hodině, než by se dostali mimo vojenský prostor. U bývalého mlýna jsme se opět potkali s některými s hlavní skupiny a vydali jsme se podél Bystřice k Domašovu. Cesta se různě vlnila podél říčky Bystřice. Několikrát jsme podjeli trať, až na jednom místě jsme se zasekli a nakonec jsme se vydali prudkým svahem přes trať na místní silničku. Poté jsme projeli kolem místního lomu až k našemu ubytování ve skautské základně. K večeři jsme měli řízek a bramborový salát, po němž se jen zaprášilo. Původně se plánoval večer táborák, ale z důvodu deště, jenž propuknul chvíli po našem příjezdu z něj sešlo. Počasí bylo celý den takové podivné - na sluníčku bylo vedro, ve stínu zas zima.
Ráno bylo vidět, že se kuchařka z včerejšího poučila a na vedlejším stolku vedle stolu byl obrovský pytel rohlíků. Poté co jsme se nasnídali a rozloučili s těma, co jeli auty, jsme opět pro jistou dali do kupy včerejší pomalou skupinku - Lioneska, Kikly a já a vyrazili jsme o chvíli dřív. Počasí nebylo až tak příznivé jako předchozí dny a drobně pršelo. Poté, co jsme opět projeli přes Domašov a začali stoupat na Hraničné Petrovice, nás s troubením předjely, ještě před koncem Domašova, obě auta. Silnice byla zase nahoru a dolů, ale k svému překvapení jsem ji zvládal celkem rozumně. I když jsem byl nucen jet svoje tempo, jelikož když bych se přizpůsoboval ostatním, tak by mě síly došly výrazně dřív. Vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, jak budeme stíhat, tak jsme vynechali pramen minerální vody, jenž jak "automobilisti", tak i zbytek naší skupiny navštívil. Já jsem někde, většinou na kopečku počkal na své dva parťáky, tím si i krátce odpočinul a udělal nějaké ty fotky.
Poté, co jsme se přiblížili ke Štenberku, jsme v Lipině najeli na hlavní silnici a jeli jsme jak jinak, než zase do kopce. Po pár stech metrech (chráněni širokou krajnicí) jsme v nepřehledné zatáčce odbočili doleva. Provoz byl naštěstí hodně slabý a tak to šlo bez problémů. Následoval pěkný sjezd po krásné široké hladké silnici. Asi po 3km sjezdu jsme se zastavili a zeptali na cestu k hradu. Udělali jsme to právě včas. Asi po sto metrech vpravo byla dolů prudká ulička dlážděná kostkami. Což mě s nákladem na nosiči a po dešti moc nepotěšilo. Dolů jsme se s jednou zastávkou na zorientování dostali bez problémů. Poté, co jsme prolezli hrad z horní části, jsme se dozvěděli, že hlavní část skupiny čítající něco přes 10 lidí, je z druhé strany hradu, kde je oficielní vchod do expozice. Tam jsme chvíli poseděli a poté se přesunuli o pár set metrů níže do hospody na oběd. Byl jsem trochu nervózní, jelikož kola jsme měli venku a seděli úplně vzadu v hospodě. Udělali jsme klasickou cyklohroudu a já pro jistotu zámek protáhl i skrz popruh spacáku, jenž byl na brašnách držen jen gumcukem a šel by tak velice snadno sebrat. Obsadili jsme dva stoly v jedné místnůstce hospody. Stoly byly hodně nacpaný, jelikož sotva, co jsme se usadili, dorazila i automobilová skupina. U dvou stolů pro čtyři osoby nás tam sedělo 12 s tím, že u jedné kratší strany sedět nešlo a tak se u protější tísnili dva lidi. Když jsme se najedli, tak jsme se znovu rozloučili se skupinou, co jela domů auty, vydali směrem na Olomouc.
esta pokračovala bez větších zádrhelů nejdříve po místních komunikacích a následně po cyklostezce, jenž nás zavedla až na kraj Olomouce a kus i přes něj. Na kraji se dva lidi odtrhli, s tím, že jsou si něco koupit do potravin. Zbytek pokračoval směrem do centra. Tam jsme si prohlédli náměstí a já konečně na vlastní oči uviděl olomoucký orloj. Zaujal mě i kovový model centra města a i asi metr velké kovové plastiky želv. Poté jsme zakotvili před cukrárnou. když se par trosky naší skupiny vydali směr nádraží, tak jsem se s dalšíma dvěma (Lioneskou a Kiklim) trhnul a jel podívat na pěknou katedrálu svatého Václava. Když jsem se dostatečně vynadívali a já se pokusil marně dostat obě věže do hledáčku digitálu, jsme se vydali na nádraží.
Tam se Klikly trhnul a Lioneska se usadila v pekárně. Já jsem byl chvíli s ní a pak jsem se přidal k naší skupince, co čekala u podchodu k nástupištím. Zjistili jsme si podle řazení vagónů vlaku, že vagón na kola bude vepředu a hned ve vedlejším vagóně (stejně jako cestou tam) jsme měli místenky. Když vlak přijel, ukázalo se, že náš vagón s místenkami je sice vepředu, ale vagón pro kola byl oproti plánu zařazen až na konec vlaku. Proto naše asi 10 členná skupina se začala drát davem po nástupišti na jeho opačný konec a po předání kola zase obtěžkáni brašnami zase zpátky dopředu.
Cesta do Prahy proběhla v poklidu. I naše zavazadla nad našimi hlavami nejevili známky padání, ač jsme police pro ně vyplnili vskutku důkladně. Na hlavním nádraží jsem se chtěl vydat nejkratší cestou přes vlakové koleje na Vinohrady, kdy mě Alert upozornil, že jsou tam policajti a tak jsme vyjeli před hlavní náraží, kde jsme projeli tramvajovým tunelem na Saifretovu. Já vzápětí uhnul do Italský a Alert pokračoval dále nahoru. Po asi 2km jízdy jsem stanul před domem, kde bydlím a následoval jen výstup s plně naloženým kolem do 4. patra po schodech, jelikož tu není výtah.
https://plus.google.com/u/0/photos/113181913244413347899/albums/5872017979812303585Moje fotografie.
8.7.2013 |