| Za mlhami Avalonu
Jak jen začít? Třeba slovy klasika...
... za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál je Střekov... ale to trochu předbíhám, tak zpět na Hlavní nádraží v soboru 20. října. Přes noc a ráno se seznam účastníku mírně upravil (změnil, ne opil), přibyli Tomba a Irča, ubyli Ifča a Kytka, výsledný stav 9 SAos. Původně jsem chtěl psát o tom, jak jsou tři hodiny odpoledne a my ještě stále čekáme na Kytku, ale narušilo by to časovou kontinuitu, a tak se všem účastníků omlouvám, ale budu se držet faktů :-)
Po drobných komplikacích vyvolaných neochotou či možná neschopností paní v pokladně nasedáme do vlaku směr Ústí. Kupátka se rychle plní a dle hesla – vybíral, až přebral, musíme nakonec naši skupinu rozsadit na poslední volná místa. Nevím, co se odehrávalo v druhém kupé, ale u toho našeho se usadila skupinka podnapilé mládeže, zřejmě s úmyslem zpestřit nám cestu. Divoce gestikulujíce, s kelímky plnými rozličného, jistě certifikovaného alkoholu, uváděli v trans nás i ostatní spolucestující při jakémkoli prudším pohybu. K našemu potěšení vystupují, spolu s další většinou cestujících, v Roudnici, a tak zbytek cesty do Ústí probíhá již v klidu a s dostatkem volného prostoru. (Druhá skupina byla rozdělena na dvě části. Ta sedící si vyslechla poutavé vyprávění ze zákulisí natáčení remaku francouzského filmu o Angelice. Zbylí účastníci zájezdu, stojící před kupé, odlehčovali Martinovu batohu od pivní zátěže. V závěru cesty vlakem se pak sedící i stojící sjednotili nad degustací další vybrané pochoutky, již skýtalo Martinovo zavazadlo – pozn. kor.)
Je 10:13, když vystupujeme na ústecký peron, a v tu chvíli dochází i na slova Jiřiny Bohdalové. Vítá nás silueta střekovského hradu zahalena do neprostupné mlhy. Romča nám předvádí své triko s kočičím motivem, za zájmu především pánské části výpravy. Nyní je možná místo na pochvalu Romči, za koupi nového batohu (nemusí již využívat externí a máme i víc zásob). Toto jsem v minulém zápisu opomněl, za což se hluboce omlouvám.
Krátkým svižným pochodem napříč Ústím a prvním příkrým stoupáním se brzy dostáváme k patě hradu Střekov. K mému úžasu se tah předchozí nocí po klubech na některých účastnících vůbec neprojevuje, a plánované tempo tak bude dodrženo.
Hrad Střekov, dochází k dělení skupiny na požitkáře, ti zůstávají v hospodě s vyhlídkou na hrad, a zvídavé, navštěvující hrad. Během asi hodinové prohlídky je skupinka Romča, Milan a Martin uchvácena nejen občerstvením, zdejší servírkou, ale zejména dětským koutkem. Především pak plastovým bagrem (ve skutečnosti buldozerem – pozn. kor.), který je naštěstí dost velký, aby se vešel do batohu. Čas běží, krátké občerstvení, žádost o společné foto od hluchého a již znovu svižným tempem vyrážíme dál po červené tz. Cestu dál si razíme prudkým stoupáním, spadaným listím a hustou mlhou... Ano, když je třeba i za pomocí GPS. Naším dalším cílem, již na zelené tz, je vyhlídka Vysoký Ostrý, s překrásným „výhledem“ na meandrující tok Labe.
Kolem půl třetí z mlhy před námi skutečně vykoukne skalnatý vrchol s vyhlídkovou plošinou. Protáhneme se kolem zde tábořících trampů a za krátko již nevěřícně zíráme do okolí. Ocelová plošina vyhlídky, již někdo zbavil dřevěné podlahy (podezírám ty trampy), je vůkol obklopena čímsi bílým a nekonečným. Další kroky směřují přes Sedlo opět na červenou tz, kde demokraticky měníme trasu na méně kopcovitou a již se těšíme na další cíl zalitý slunečními paprsky, rozhlednu Varhošť. A skutečně, mlha se místy rozestupuje a sluneční paprsky zlepšují už tak dobrou náladu. Možná za to může slunce, možná čaj s griotkou, nicméně někteří začínají zpívat do kroku známé lidové písně. Výhoda profesionální sboristky ve skupině. Jindy roztroušená skupina jde náhle pospolu ve svižném, písní udávaném tempu.
Něco po čtvrté odpolední, poblíž Čeřiště – někdo svačí, někdo z nedostatku pohybu vytahuje karimatku a cvičí. Nyní jsme na žluté tz, nedaleko dalšího cíle – rozhledny Varhošť. Na úpatí kopce nás čeká nejen mlha, ale nezvyklé množství motorizovaných návštěvníků. Že by na vrcholu bylo přece jen jasno? Vyrážíme to rychle zjistit. A skutečně, po půlkilometrovém prudkém stoupání nás vítá zdejší ocelová dominanta, rozhledna Varhošť. Vystupujeme na nejvyšší plošinu rozhledny a kocháme se výhledy do okolí. Co na tom, že jsou skryté v mlze, jistě tam někde jsou :-) Nicméně rozhledna je krásná stavba a jistě i důvod se sem někdy v budoucnu opět podívat.
Poslední z plánovaných cílů je za námi, zbývá sestup po žluté a zelené tz do obce Sebuzín. Cesta prudce klesá a teprve teď si uvědomujeme, jaké celkové převýšení jsme za celý den zdolali. Cestou lesem narážíme na podivnou opičí dráhu, kterou je nutné i přes značnou ztrouchnivělost vyzkoušet... a je tu Sebuzín. Na závěr pěší části ještě nezbytná výstavka koček a jsme tu. 45 min. (ve skutečnosti 17 min. – pozn. kor.) do odjezdu autobusu, geniální čas, plán dodržen. Stíhá se i malé pivko v hospůdce, které nebýt, nedovíme se o výjimečném parním vlaku zpět do Ústí *). Štěstěna nám přeje i nadále, pro nedostatek lístků nás sličná průvodčí nechává jet na černo. Ospalou cestu do Ústí naruší jen rozsypaný košík jablek jednoho z domorodců, a i když je Martin zvládl pochytat, tuším zlý úmysl někoho z nás zmocnit se jablek nastavením nohy. Vlastně ještě jedna drobná příhoda. Při míjení střekovského hradu bylo nutné opět přesvědčovat Romču... ten bagr za to opravdu nestál (navíc to byl buldozer – pozn. kor.) a stejně už je zavřeno.
Jelikož všichni svědomitě šlapali a v Ústí jsme v plánovaný čas, zbývá před odjezdem spoje na Prahu čas na návštěvu termálních lázní a zakončit tento podařený výlet relaxací. Bylo to natolik příjemné, že nikdo nepostrádal plavky **).
Cestou do Prahy, rychlíkem v 19:13, vládla přes mírnou únavu spokojenost. Ze zbytků a přebytků zásob jsme uspořádali pozdní večeři a za družného hovoru, přerušovaného tu a tam zíváním a padajícími víčky, jsme dorazili domů.
Závěrem musím jako vždy poděkovat všem za skvělou atmosféru, bez které by to těžko bylo ono...
*) **) Na přání účastníků. Fotky dodá Romaneta ;-)
21.10.2012 |