| Z patnácti účastníků se na Smíchovské nádraží vrátilo devět, ale byla to pohodová akce.
Ráno se nás na Smíchově sešlo 13 z 15 přihlášených účastníků, ale dva se měli plánovaně přidat až ve Zdicích, takže pohoda. Jízda vlakem tentokrát proběhla bez jakýchkoli dramatických zážitků, jenom ve Zdicích se málem nepodařilo otevřít dveře vagonu a hrozilo, že navystoupíme a odjedem směrem na České Budějovice, ale problém se podařilo na poslední chvíli vyřešit (teda spíš malinko po poslední chvíli, já jsem například vystupoval, když průvodčí pískal odjezd), ale vystoupili jsme všichni, takže pohoda. (Všimněte si prosím, ještě to pořádně nezačalo, a už dvakrát pohoda, prostě pohodový výlet, ne?)
S kamarády jsme se setkali, a v počtu 15 účastníků vyrazili do místní prodejny koupit zásoby. Jakmile jsme došli na náměstí, začala houkat siréna, asi nějaký poplach, nebo co, s námi to ale nic nemělo do činění, my jsme za to nemohli, fakt, čestně. Jo abych nezapomněl, ve Zdicích v prodejně mají takové dveře automatické, ale ne zašupovací, ale opravdické s klikou, které se samy otevřou, když se přiblížíte. Jedněma se leze dovnitř a druhými ven. No jak se někteří účastníci zájezdu vyblbli, když vcházeli výstupem, vystupovali vstupem a podobně, no hrůza.
Nakonec jsme vyrazili vzhůru do lesů a do kopců. Poblíž se střílelo, divně, hon to teda nebyl, a žádná střelnice tam nebyla, ale nás to nerozhodilo, prakticky skoro vůbec jsme se nebáli, takže pohoda. (pohoda č. 3) Vylezli jsme na kopec, hezké rozhledy tam byly, došli jsme na rozcestí a pokračovali pro změnu značenou cestou, takže pohoda. (pohoda č. 4) Později mne přestala bavit značená cesta, odbočil jsem výpravu, a na druhý pokus se podařilo značenou cestu opustit. A zase později nalézt , takže pohoda (pohoda č. 5). Vraní skálu jsme našli, nahoru se statečně vysápali a tam to studeně foukalo, no fuj. Naštěstí ale nastoupila Katka a její proslavené UGO, takže pohoda. (pohoda č. 6). Pak mne ovšem účastníci hnali směr hospoda značným tempem. Hospoda byla nalezena, hodná paní servírka nás uvedla do sálu, kam bychom se mohli vejít několikrát, k luxusně prostřeným stolům, a nabídla nám jídelní lístky, kde se to hemžilo slovy, jako "kančí", "jelení", "pstruh" a tak podobně, takže pohoda. (pohoda č. 7) Dokonce ve 12:54 prohlásil Pavouk: "Já jsem spokojen". (pohoda č. 8, č. 9 a č. 10).
Z hospody jsme vylezli do větru, zimy a také kolem nás poletovaly takové malé studené bílé věci. Nic moc, a tak jsme opustili silnici a po trase značená cesta - neznačená cesta - pole - vůbecnevímkudy dospěli úspěšně do Zdic, takže pohoda (pohoda č. 11? asi - už se v tom počítání ztrácím).
Na náměstí právě přistál autobus, i nastala situace, které se obvykle v protokolech říká nepřehledná. Výkřiky "jedem", "já jdu na nádraží", "nastupovat", "já chci jet vlakem" se mísily a výsledkem bylo, že nás 10 odešlo na nádraží a ostatní účastníci nevím. Možná nastoupili, možná zůstali ve Zdicích, kde prožijí krásný zbytek života, možná odletěli na křídlech vznešených ideí. Nevím, ale přeju jim, aby dorazili do cíle, který si zvolí.
Vlak nám přijel, promrzlé a profoukané naložil, do Prahy jsme odjeli a devět nás na Smíchově vystoupilo. Prostě pohodový, klidný výlet, vždyť mne znáte.
Už se těším na další akci. A děkuji účastníkům.
9.12.2017 |