| Perfektní akce s partou fajn lidí v krásné přírodě.
Cesta do Liberce proběhla v pohodě, snad jen stewardka v autobuse chyběla. Holt SA šetří. V Liberci jsme měli cca 45 minut čas do odjezdu dalšího busu, proto jsme ho využili k krátké prohlídce Liberce. Mrkli jsme na opuštěný klášter Kapucínů - kostel sv. Máří Magdalény a přes Resslův park došli zpět k AN.
Po výstupu z busu, jsme zkompletovali dnešní sestavu o poslední 2 účastníky a mohli jsme vyrazit vstříc první zajímavosti a sice ke Sloním neboli Bílým kamenům. A byli tam. Majestátní svou velikostí i tvarem. Výstup na ně byl náročnější a tak je zdolalo jen pár účastníků.
Cestou jsme pak viděli několik skalních útvarů, třeba Horní skály (Malá a Velká Smrtka, Dvojče atd).
Poblíž Vraních skal jsem oznámil, že se tam dá vylézt, takže jsme odbočili z cesty a šli je prozkoumat. Někdo víc a někdo méně. A stálo to za to. Nádherné skály a zákoutí. Nahoře i mezi nimi. Místama to bylo akčnější a náročné, prakticky pidihorolezectví, ale bez lana.
Krásný důl, který měl být nej v Lužických horách vypadal úplně prachobyčejně, tedy normálně a nic extra tam nebylo.
Pak přišla na řadu Popova skála. Výstup na ní byl až moc jednoduchý - schodiště. Ovšem kruhový výhled byl super. Fičel tam také pěkný vítr. Viděli jsme Ještěd, Ralsko, Klíč, Hvozd a spoustu dalších kopců, včetně území Polské a Německé strany. Pohled do Česka je však mnohem krásnější.
Pak jsme sestoupili z vyhlídky a dali si svačinu. Poté jsme debatovali, že by to chtělo skupinovku a protože na té Popově skále by to asi bylo nejlepší, vystoupali jsme zpět nahoru. Zde jsme se začali seskupovat u zábradlí a jeden pár cizích lidí nás pozoroval a ptal se nás, jestli náhodou neplánujeme hromadně skočit ze skály.:-) Tak jsme toho využili a dali jim foták a udělali nám několik skupinovek.
Když jsme se pak ještě bavili, řekl jsem jim, že jsme ze společných aktivit a došlo k velkému překvapení. Znali nás! Asi před měsícem se dokonce na web SA zaregistrovali, ale zatím na žádnou akci nedorazili. Bydlí v Liberci. O tom, že jdeme dneska tam, bohužel nevěděli. Přidali se pak na chvíli k nám, ale později se museli oddělit, protože měli zaparkované auto jinde, než kam vedli naše kroky.
Zdolali jsme Sedlecký špičák a na jeho vrcholu se chtěli kochat výhledy a ono nic. Bylo to totálně zarostlé stromy.. Mapy.cz by tu vyhlídku měli odstranit.
Na Kohoutím vrchu se opět konal malý průzkum okolních skal a shlédli jsme poslední výškové výhledy dnešního dne.
U Cikánského koutu jsme překonali hranici a ocitli se v Německu. Bylo to fakt snadné, nikde nikdo.
Jezero Kristýna vypadalo suprově a určitě by stálo za to se sem vypravit v létě na koupačku..
Následovalo malé peklo. K trojzemí vedla asfaltová cesta, která byla neskutečně dlouhá a skoro rovná. Navíc pražilo slunce. Nemám rád rovné a dlouhé přímky jako cesty. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme na trojmezí dorazili. Překonali jsme zde hranici a ocitli se na pár minut v Polsku.
Cestou zpět jsme prošli mokřady a tamní rybníček byl zajímavý. Trčelo z něj několik pahýlů stromů. Zajímavá lokalita.
Blížil se Hrádek nad Nisou a opět se peklo opakovalo. Extrémně dlouhá rovinka, ta cesta byla snad nekonečná. Asi to okolí projektovali nějací masochisti.
Do restaurace Camelot na náměstí jsme dorazili trochu později než jsem čekal. Měli jsme jen cca hodinu na jídlo. Uvnitř byli všechny stoly obsazené nebo zarezervované. Jak jsme zjistili, jezdí sem hodně němci. Však se jim to cenově dost vyplatí. Seděli jsme tedy venku a jídlo jsme stihli. Naštěstí ta polovina zarezervovaných stolů se začala plnit až po našem příchodu, takže se naše jídlo připravovalo hnedka. Jídlo bylo výborné a Camelot mohu doporučit.
Na vlak jsme došli tak akorát a když jsme se rozloučili se 2 účastníky, kteří jeli autem do Litoměřic, přišla na nástupišti nepříjemná sprcha. Hlásili, že náš vlak má cca 20 minut zpoždění. Nakonec to bylo 25. A protože jsme měli podobnou dobu na přestup na SA autobus v Liberci, bylo jasné, že máme problém.
Naštěstí jsem si uvědomil, že bychom mohli snad stihnout SA autobus na druhé zastávce v Liberci (Fugnerova) a tak se také nakonec stalo. Jen díky svižné chůzi a tomu, že je to z kopce od nádraží a také díky tomu, že autobus dost kličkuje po městě jsme to zvládli. Ještě ve vlaku jsme volali na centrálu SA a pak řidičce busu SA, aby naše místa neprodávali, že možná dorazíme na poslední chvíli a taky info, že nepojedeme z AN, ale z Fugnerovy.
To volání na dispečink bylo dost komické a neprofesionální. Nejdříve po nás chtěla emaily, na které byly zakoupené jízdenky, pak jsme volali znova a chtěli čísla jízdenek a nakonec při debatě s řidičkou busu chtěla jen čísla sedaček. Tedy nejrozumější řešení. Fakt trapárna. Jako diktovat 12 místná čísla 5 lidí?
No nic autobus jsme stihli a ani nám nevadilo, že tam zase nikdo neobsluhoval. Do Prahy jsme dorazili v pořádku a akce skončila.
Díky všem za účast, byla to fakt skvělá akce a líbilo se mi to.
Tomáš K.
22.9.2019 |