| Večer pod hvězdami na ledové hoře. Světlice, sledování signálů, oheň, buřtíky, snaha o zahřátí, bubnování jamsession, zzzzziiiimaaaaaa.
V neděli 17.3. jsem si usmyslela, že se chci zúčastnit telegrafu. Koukla jsem na mapu, zjistila, že Říp je volný. To mě dost překvapilo. Takovej Kopec s velkym K.....
Hlavní organizátor Keltského telegrafu mi potvrdil, že opravdu je Říp k dispozici, tak jsem se tam nechala zapsat a tím jsem měla zpečetěno, že tam pojedu, i kdybych měla jet sama.
O den později se mi ozval jakýsi Ota, kterému jsem Říp vyfoukla přímo pod rukou. Dohodli jsme se, že se dohodneme, že Říp je rozlehlej kopec, že místo příjmu se liší od místa vysílání a že nás bude asi docela málo, že oheň neni vidět, takže každá ruka a světlice dobrá.
Mailama jsem se spojila s čerty z okolních kopců a vypadalo to na prima partičku exotů. Teploty venku taky začaly vypadat poměrně exoticky. To zřejmě postupně odradilo všechny potenciální zájemce. Jediná odolná frajerka Síma pořád vypadala, že o tom vážně uvažuje a pro nápad zjevně získala i svoje otrkané děti a Máru. Ale stejně byli furt v "možná".
V sobotu jsem mezi plážákem a plánovaným odjezdem měla ještě docela dost času a taky jsem to trochu oddalovala kvůli zimě, tak jsem vyhrabala staré babiččiny recepty a upekla zelňáky.
Po třetí jsem vyrazila a po krátké zastávce pro pyrotechniku a jídlo v Letňanech už jsem měla Horu před sebou a Prahu za sebou.
Už z dálnice bylo vidět, že na Řípu leží sníh. No, hezky pěkně. Co nás nezabije, to nás posílí!
Stoupání po ledu bylo drsné, zvláště v prudších úsecích. Vylezla jsem nahoru cca v pět, obhlídla situaci, koukla na jednotlivé vyhlídky, shromáždila kameny a dříví a okolo šesté si zrovna říkala, že mám fůru času a že tam asi do půl devátý zmrznu, ozval se Ota ze spřátelené skupinky, že bychom se před akcí mohli najíst a zahřát do zásoby v nějaké místní hospůdce. A to už jsem schovala rachejtle a buben do grilu u chaty a klouzala dolu z hory. V hospodě v Krabčicích u kostela jsme se nakonec sešli všichni včetně Máry, Símy a Martina.
Naproti mě se usadila povědomá tvář. "Tebe znám!" -"No, jestli to nebude tim, že jsme spolu byli loni od SA na Hronu" odvětil mi člověk, který si tady na SAčkách říká "Martin K." a zřejmě sem teď zrovna moc nezavítá. Svět je prostě malej a kdo neni na SA, jako by ani neexistoval.....
Trochu jsme podcenili délku výstupu, takže když už skoro přišel náš čas odpalu, byli jsme jen na Mělnické vyhlídce a moje rachejtle vězely v grilu tak 100 vejškovejch metrů nad náma. Nevadí, Ota měl taky rachejtličky.
Před námi v telegrafu byla banda čertů v 10 km vzdáleném Liběchově na východ od Řípu (akorát z té Mělnické vyhlídky). Měli jen oheň a seděli pod telefonní věží s červenym světlem. Nezaměřili jsme ani tu věž, natožpak nějakej ohník, kterýmu teda poutavě řikali vatra. Zespoda z údolí to všechno přesvětlovaly vesnice a města. Ne, že bych to na čundrech ve Středohoří nezažila, ale stejně mě to znovu překvapilo, jak málo toho je vidět.
Ale to nevadilo, že jsme je neviděli, stejně jsme na čas ve 20:22 odpálii k nebesům Otovy světlice. Viděli je z rozhledny z Varhoště, což je docela úctyhodná vzdálenost. Ale je pravda, že z rozhledny to měli jako na dlani. Viděli zřejmě všechno. Jak se to k nim blíží ze dvou směrů i to, jak to od nich pokračuje dál.
U Řípu se stejkaly dvě signalizační trasy - trasa od východu a trasa od jihu. Trasa od jihu byla obsazenější, takže po našem odpalu jsme měli čtvrt hodiny času, abychom se dohrabali na sever na Roudnickou vyhlídku, abychom mohli sledovat další cvrkot na severu. Část skupinky zabloudila, Ota je šel vyzvednout, takže další přenos signálů jsem měla tu čest sledovat jen já a Otova slečna. 20:40 zazářil Radobýl, po něm Varhošť a za chvíli i Děčínský Sněžník. Impozantní! Ale překvapilo mě, jak ty rachejtle vypadaly maličkatý. Hazmburk a Milešovka, které byly obsazené čerty a za denního světla báječně viditelné, nám bohužel unikly. Asi kvůli stromům.
No a pak jsme se ještě svolávali s okolím a sdělovali si dojmy, jak je tam strašná zima a co jsme viděli nebo neviděli, konzumovali zelňáky a čaj, případně tvrdší nápoje. Měsíc svítil, jako kdyby za to byl placenej, takže se na sněhu dělaly stíny. Škoda, že jsem to nezvládla foťákem pobrat a Mára mi ho přenastavil na extrém a přisvěcování, aby to mělo na co zaostřit až chvilku potom.
S pomocí tekutého podpalovače a pevných nervů jsme u Rotundy založili ohník (první půlhodinu hořel jen ten podpalovač. Trošku smutnej příběh. Taky ten podpalovač moc nehřeje.Pak se toho chopi Mára a přinutil to blbý dřevo, aby se zahřálo na hořící teplotu a začalo konečně hřát)
Pak ještě na ohni nahřál plynovou bombičku, která taky zjevně měla pocit, že neni magor, aby hořela v takovejchhle podmínkách (přidružená skupinka přitáhla nahoru hrnec a propriety na svařák). Kupodivu jsme společně s rotundou nevyletěli vzhůru k nebesům, abychom keltum ukázali, jak se to dělá s těma signálama pořádně.....
Přidružená skupinka se cca v půl desátý rozloučila, že je jim zima. Tak jsme tam zůstali ve čtyřech a po chvíli přiodívání zahájili hudební část večírku. Vybavení: buben, lavička s paličkama, víko od popelnice, tlamy. Výborná jamsession. Strašně jsem si přála, abych byla lepší bubeník nebo aspoň víc odvážnej bubeník nebo bubeník v rauši, abych tý hudební stavbě dokázala dýl držet základní linku, aby se Síma, Mára a Matin postupně odvážili a přidali se k jamsession. ale pár minut jsme jednu linku i docela udrželi. Mára s bubnem docela válel.
Ale úplně vedle jsem byla z toho, co předvedl malej Martin nejdřiv s víkem od popelnice (připojil se ke mně a úplně přirozeně vklouzl do základního rytmu a obohatil ho) a pak i s tim bubnem. No všichni jsme čučeli jak zjara, i když bylo -10 stupňů..... Fakt smekám. Pouštěl se i do docela složitejch rytmickejch celků. Prostě přirozenej talent. Hustý!
Před půlnocí jsme uhasili oheň a sklouzali dolů k Márovu autu. tím jsme odjeli k hospodě, kde jsem byla zaparkovaná já, hospa byla ještě otevřená, tak jsme tam vlezli a ohrožovali společně mravní výchovu mládeže košilatejma vtipama. Ale on si začal! I když to bubnování mu jde líp než ty vtipy. Ale to se třeba časem poddá. No a pak už nás v té hospodě fakt nechtěli, tak jsme zase vylezli do zimy, vytunili topení v autě na max a vyrazili směrem do svých pelechů. To je úžasný, jak si člověk takhle po mrazivém večeru stráveném venku váží dobrého bydla a teplé postele. Aaaa vvvvo tom to jje!
26.3.2013 |