| Up,down!
Ahoj,
tuto neděli jsem chtěl navšívit dva výlety, pěší dvacetdevět kilometrů v Lužických horách nebo Labskou stezkou na kole. Protože nekoukám na výškové převýšení, je jasné co jsem si vybral. Pro zajímavost jsem se podíval až potom, bylo to dvěstěsedmnáct metrů proti sedmsetšedesátiosmi. Vyjeli jsme jako vždy z Černého Mostu, respektive od metra Rajská Zahrada. Ludwa a Ivana tam už čekali, zanedlouho a přesně na čas přišli Petr a druhý Luděk. Protože Ludwa jezdí na srazy s velkým předstihem, nevadilo, že jel autobusem na opačnou stranu.
Po chvíli jsme dojeli druhé auto které jelo z Kobylis, do té doby než jsme se zastavili na poslední benzínce na cestě na kávu. Což vůbec nevadilo, čas byl a druhé auto o nás stejně nevědělo. I když jsme se pak zbytek cesty do serpentýn plazili za pomalejším autem s přívesem, přijeli jsme včas. U kostela Nejsvětější trojice, "nepříjde někomu, že se dost kostelů jmenuje stejně?", se k nám připojil poslední výletník Zdeněk. Cesta začala z kopce a pod ním byla dokonce restaurace, ke které se ještě vrátíme. Z Polevska jsme za chvíli došli do lesa a zanedlouho se nám nějak schovala cesta, na mapě byla, v realitě nějak ne. ale projít se to dalo i když se Katce a pak i Radkovi povedlo upadnout. Naštěstí se nikomu nic nestalo. O kousek dál už cesta nebyla značená a rozdělovala se na tři směry. Samozřějmě bylo, sice trochu oklikou, ale správně rovně nebo doprava. My šli doleva, na kopec Malý Buk kde ale na vrcholu cesta končila. Nikdo však nebyl horobraník, abychom tam museli. Radek nás tedy svedl na správnou cestu.
Pokračovali jsme tedy dál lesem k prvnímu řopíku. Ten byl dost zarostlý a kolem spousta vody. U dalšího bunkru pod vyhlídkou, na kterou jsme nedošli, jsme potkali skupinu dětí kterým učitelka rozdávala bonbóny. Dětí ale bylo více než sladkostí a samozřejmě chtěli všechny. Protože se nedokázaly dohodnout a dobrovolně se vzdát odměny, nedostal nikdo nic, ani my. Došli jsme tam přesně v poledne, tak byla na čase svačinka/oběd. Došli jsme k železničnímu přejezdu, závory byly dole a cedule abychom zavolali na uvedené číslo a závoru nám do dvacetičtyř hodin otevřou.
Po několika hodinách...:-D
Čím větší byl kopec, tím více se nám Katka vzdalovala. Tempo s ní zvládl držet jen Aleš a občas i já, než mi došel dech a ozvala se levá achylovka. Většině z nás dost rychle došla voda, nejspíše se vypařila, i v lese bylo dost teplo. Ludwa nabral vodu někde v potůčku. Dal napít Alešovi a řekl mu, že zvládne hodně, ale tuhle vodu by sám nikdy nepil.
Protože jsme šli mezi rychlostí zvuku a světla, stihli jsme i nějaké občerstvovací pauzičky a k druhé restauraci jsme došli půl hodiny před otevíračkou. Tak zmrzlina ,limča a pivo budou až na konci. Vlastně až za koncem, takže ten kopec na začátku jsme si mimo řidičů dali dvakrát. Chtělo to trasu naopak. Někteří byli smutní, že už je konec a chtěli si to dát ještě jednou v protisměru. Asi by ale dost zmokli, na cestě zpět domů dost lilo, ale to už bylo kousek od Prahy.
A v Polevsku si nedávejte zelňačku.
Díky, bylo to bezva.
12.7.2021 |