| Akce povedená, až na to, že v horách bylo spíše podzimní počasí, ale pěkně jsme se projeli
Pátek 20.7.2012 (12 km)
Na hlaváku jsme se sešli v plném počtu 3 účastníků – Petr, Olča a Gabi. Po zakoupení lístků jsme se přesunuli na nástupiště. Vlak tam již stál a my mohli zanedlouho nakládat kola do vlaku. Uschovali jsme je ve vagonu s úschovou a i kupíčko se našlo volné. Vlak se ale cestou brzy zaplnil.
Cesta vlakem uběhla rychle a kolem 20hod. jsme se vylodili v Děčíně. Ještě naložit brašny na nosiče a hurá podél řeky a následně vzhůru do kopce na Děčínský Sněžník.
Kopec je to strmý a tak většinu času tlačíme, než se dostaneme na jetelnou část kopce. Na odbočce ke Kristinu hrádku odbočujeme, ale hrádek (penzion) je, zdá se, dost daleko od rozcestí. Zabočíme proto raději už do lesa s cílem najít si dnešní nocležiště, jelikož tma už se rozprostírá všude kolem.
Asi 1km od hrádku stavíme stany už za šera a brzy zaléháme na zem vystlanou větvičkami z modřínů.
Sobota 21.7.2012 (59,8km)
V noci neprší a ráno máme úplně suché stany. Není ani rosa, to ale není dobré znamení. Vstáváme celkem pozdě, kolem 8:20, to už okolo začínají lozit houbaři. Je čas se spakovat a vyrazit na Děčínský Sněžník.
Jedeme po silnici až do obce Sněžník, kde se stavujeme u Hraniční boudy na něco malého do žaludku. Olča s Petrem si dávají knedlíčkovou polévku a pivko. Já si dávám kafe a koláček z vlastních zásob.
Pan domácí byl teda hned na začátku docela drsnej – jeho první věta byla: „Co chcete?“, tak jsem ani nic nechtěla, ale pak vyšlo najevo, že mají v podstatě ještě zavřeno a že nás teda obslouží, pokud nebudem chtít nic složitého. Polévku už naštěstí vařenou měli.
Na další křižovatce Olča zjišťuje, že na wc zapomněla lahev s vodou, tak se vrací, my na ni čekáme u parkoviště, kde je rozcestník na Děčínský Sněžník – po červené turistické. Už tam míří i turisté, co před chvíli přijeli autama. Bude tam asi nával. Mají velké batohy, nejspíš tam jdou lízt.
Na Drážďanské vyhlídce je nějak rušno, jednak tu parkuje několik aut, což je divné a pak je tu větší dav vyšňořených lidí – aha! Svatba! Už vidíme fotografa stojícího na kameni, jak diriguje účastníky svatby. Běhají tu i pejsci s mašličkama.
Pokračujeme ještě pár set metrů na vrchol, kde stojí kamenná rozhledna. Parkujeme kola a za 30 káblí nás pouští nahoru. Turistické známky tu bohužel nemají, prý v Děčíně, fakt ftipný!
Shora je úžasný výhled na všechny strany. Necháme se také společně vyfotit, a když se nabažíme výhledů, slézáme zase dolů. Pokračujeme na Tisou, kde se stavujeme u boudy, kde je parkoviště a vchod do tiských skal. Chceme zaparkovat kola u zahrádky, vedle níž je dětské hřiště, ale paní z nedalekého stánku nám to zakazuje, tak jedeme pryč.
V Tisé hledáme vhodné místo na oběd. Zastavujeme u kostelíka a já jdu pěšky na průzkum z kopce k penzionu Dědek, kde nacházím přímo excelentní zahrádku mimo hlavní silnici, vaří a nikdo tu zatím není, navíc je odtud krásný výhled na tiské stěny. Dojdu pro zbytek výpravy, parkujeme kola vedle zahrádky a jdeme si vybrat nějaký ten dlabanec.
Obsluha je moc příjemná. Přinesli nám dokonce polstrování pod zadek. Sluníčko pere, ale chvílemi se zatahuje a pak se zase ochladí.
Dávám si polévku a bramborové plněné knedlíky se zelím, stejně jako Petr. Olča si dala bramboráčky s masovou směsí. Porce byly poctivé, pošmákli jsme si. K pití tu mají zlatopramen, dávám si radlera s citronem, Olča normální 10°a Petr nealkoholické pivo Fríí.
Pokračujeme přes Krásný les, Adolfov a Fojkovice na Cínovec. Rozhlednu na Komáří hůrce vidíme už z dálky, před ní míjíme větrné turbíny. Cestou Olča píchla, tak lepíme.
Celou sobotu se cpeme malinama, co rostou vedle silnice. Jsou jich všude mraky.
Obloha se zatahuje, fouká studený vítr, asi začne pršet. Před Cínovcem je krásné jezírko – Dlouhý rybník s vřesovištěm. Dá se v něm koupat, pokud je teplo, což dneska fakt není. Voda je načervenalá.
Info z netu:
Ve spodní části obce Cínovec, vedle kostela, je 300 metrů dlouhý a 30 metrů široký rybník, který byl vybudován v roce 1787 jako umělá vodní nádrž dodávající vodu pro úpravu vytěžené stříbrné a měděné rudy. Dnes slouží k rekreaci, i když voda zde bývá velmi studená.
Na Cínovci hledáme nějakou kloudnou hospodu. Kromě vietnamských obchodů, casina a několika benzínek tu nicmoc nevidíme. Jedna paní nám radí Hotel Lípa na kopci, na první pokus ho trefíme. Klepeme kosu, tak jsme rádi, že můžeme zalézt do tepla.
Dávám si bílý svařák za 45 kč a štrůdl za 60 Kč, přinesou mi ale mega velký talíř, kde jsou dva teplé štrůdly se šlehačkou a k nim tak ¼ nanukáče, tak na to koukám jak zjara. Posléze platím ale 85 kč za štrůdl, dali mi totiž jinou variaci a já přitom zrmzku fakt nechtěla. No, někdy se chybička vloudí, ale jinak tu obsluhuje milý mladý personál. Olča si dává polévku. Petr jen pití, prý nemá hlad.
Vedle nás večeří Němci. Mají to sem kousek.
Pokračujeme k Flájům po červené, nad Flájemi nacházíme vhodný travnatý plácek kus stranou od silnice, na základech nejspíš bývalého kravína. Začíná poprchávat, tak raději rychle stavíme stany. Je to tu samé lejno, krávy tudy asi někdy chodívají.
Olča s Petrem jdou na větvičky a Petr rozdělává ohýnek. Jdu si nabalit vrstvy teplého oblečení, protože jsem úplně promrzlá. Ohýnek je moc fajn, vaříme ještě vodu na čaj, ale bohužel deštík stále nepolevuje, tak se nakonec rozprskneme do stanů. V noci leje skoro pořád až na chvílu, kdy mě probudí nutkání jít na wc, a když vylezu, vidím i hvězdičky.
V noci se spí dost špatně, mě i Olč je hrozná zima. Zdají se mi strašné sny – od ukradeného kola, po scénář, kdy se k našemu ohni navalí banda mladých hipíků a nedá se spát. Už aby bylo ráno§
Neděle 22.7.2012 (49km)
Budíme se do mokrého rána.
Kolem 7hodiny vstáváme a balíme mokré stany. Čekat na sluníčko nemá cenu, i když je vidět částečné zlepšení – obloha se nejspíš během dne protrhá.
Jsme docela zmrzlí, kolem 7:56 vyjíždíme. Sjedeme k přehradě Fláje a tam si dáme snídani. Měla by tam být i studánka (došla nám totiž voda, když jsme večer vařili čaj). Cestou dolů mrzneme také, ofukuje nás ledový vítr.
Dole u přehrady hned vedle silnice čepujeme vodu u studánky a pod pěkným dřevěným přístřeškem určeným pro piknik vaříme vodu na čaj a kafe. Snídáme a hned je nám líp. Obloha se na jedné straně začala protrhávat, ale zima je pořád. Asi po hodině vyjíždíme dál. Dohodli jsme se, že trasu zkrátíme a pojedem rovnou na Litvínov a pak do Bíliny n. Mostu na vlak. Do Chomutova je to ještě štreka, asi bychom tam ve finále dojeli, ale v téhle zimě už se nám nějak nechce.
Cestou z Flájů jsme si ďobli ostružin a pár lesních jahůdek. Olča také našla kousek od silnice lišky a nějaké masáky.
Jedeme do Klínů (Rašov), kde se stavujeme na oběd v hotelu EMERAN, který stojí na konci lanovky. Je odtud pěkný výhled do údolí. Sedíme si venku na sluníčku a je nám parádně. http://www.kliny.cz/
Dáváme si s Petrem polévku – já mám knedlíčkovou, Petr bílý hráškový krém, prý to chutnalo divně, nejspíš sladce. Olča si dává gulášek. Po polívce mám pořád hlad, tak si ještě objednávám bramboráčky se zelím. Když vyplníme žaludky, je čas vyrazit.
Cestou dolů se opět ochladilo, nejen že se zatáhlo, ale také čerstvý vítr nás donutil drobet se přiobléct. Jedeme asi 5km z kopce do Litvínova. Cestou do Bíliny je vidět zvláštně tvarovaný kopec Bořeň.
Projíždíme Litvínov a před Braňanami se nám ztrácí Petr, který jel za námi. Vracíme se, ale on nikde není. Má vypnutý mobil. Posléze se s námi spojí a je jasné, že jel někde rovně na Bílinu, kdežto my s Olčou jsme odbočily na Most. Nevadí, hlavně, že se našel a nic vážného se nestalo. Vracíme se s Olčou přes Braňany a pokračujeme do Bíliny, kde chvíli hledáme nádraží, které je schované za Intersparem. Tam už na nás čeká Petr. Přijíždíme akorát půl hoďky před odjezdem vlaku do Prahy. Super. Kupujeme lístky a přesouváme se na nástupiště.
Vlak přijíždí včas. Nakládáme kola a jdem hledat, kde se složíme. Ve vlaku je ale docela plno. Naštěstí zrovna vystupuje osádka jednoho kupíčka, tak ho hned zabíráme. Cestou zpět do prahy na mě leze dřímota… V Praze jsme kolem 16hod. Paní průvodčí mi při vykládání kola ulomila odrazku na předním kole – tak to musím reklamovat.
Výlet byl super. Někdy by bylo dobré navázat na naši jízdu a pokračovat dál na západ.
24.7.2012 |