| Soutěskami na vrcholy
Sešli jsme se v 18.30 na Opatově a po rychlém nalodění,jsme uháněli po D1 vstříc k cíli naší cesty v Terchové.Cesta byla volná a s menší krkolomnou zastávkou,protože najít na Slovácku hospodu,kde se vaří i v devět večer,není snadné,jsme překročili hranici v Hrozenkově a zamířili po dálnici na sever do Žiliny.Do Terchové jsme dorazili v jednu ráno a po přivítání od milé čašníčky,která nás s úsměvem připravila o většinu naší eurohotovosti,jsme zamířili do našeho luxusního apartmá.
Den první
Po probuzení a nezbytné ranní úpravě zevnějšku jsme vyrazili na průzkum okolí penzionu za účelem obstarání oběživa a doplnění zásob.Po bohaté snídani (v podání Tomby to bylo,jako sledovat královskou snídani a poslední večeři dohromady) zamířil černý blesk do kilometr vzdálené vsi Biely Potok, kde u hotelu Diery začíná turistická trasa Jánošíkovy Diery.
Jánošíkovy Diery je soustava roklí a soutěsek,kterými protékají potoky a potůčky pramenící na svazích obou Rozsutců.Náročnější pasáže těchto roklin jsou zpřístupněny pomocí žebříků,lávek a řetězů.
Od hotelu jsme se během deseti minut dostali do spodní části Dolních Dier,ve kterých se pozvolna mění ráz krajiny z lesní cesty na úzkou skalní soutěsku se zurčícím potůčkem uprostřed.Turistů bylo na všední den tak akorát a většinou byli z Čech.
Po půl hodině nás cesta dovedla k jediné občerstvovací stanici široko daleko a tou je původní srub na samotě Podžiar.K překvapení všech byl bufet uzavřen a my jsme byli nuceni zalovit ve vlastních železných dávkách.Po doplnění energie nás cesta dovedla do nejkrásnější lokality tohoto výstupu, do Horních Dier. Objevilo se větší množství žebříků,lávek,malých vodopádů,studených tůní s průzračnou vodou a sem tam i nějaký ten řetěz, a tak jsme stoupali,vodou se brodili,po kamenech skákali a vcelku rychlým tempem pokračovali dál a výš,až jsme soutěskou zvanou Těsná Rizňa vystoupili na rozcestí Pod Tanečnicí a z něj v deseti minutách došli do sedla Medzirozsutce.
Po obědě pozvedla Jana pravou ruku k zamlženému vrcholu Velkého Rozsutce a pronesla,jdeme na vrchol.Plni sil jsme vyrazili dobít vrchol a už na prvních metrech nám cesta po zalesněném úbočí dala pěkně zabrat.Vytrvale a neústupně jsme postupovali vpřed a s drobnými zastávkami jsme se prodrali cestou lesní až pod rozeklaný vrchol.Tam nás z pěšiny málem sfouknul silný větříček,který se přihnal s mlhou.Po krátkém přečkání v poloze "přibiti ke skále" jsme vzali posledních pár desítek metrů šturmem a výstup završili obsazením opuštěného vrcholu.
Velký Rozsutec dobit,společné foto,nezbytná MMS, aby svět věděl a rychlý sestup mlhou,že by se dala krájet.V sedle Medzirozsutce jsme se spovděkem uvelebili pod malým přístřeškem spolu se dvěma Poláky a v relativním suchu sledovali,jak hustě se nám tu rozpršelo.Operativně jsme přehodnotili plán sestupu,protože lézt v tomhle počasí dolů přes Malý Rozsutec je mírně řečeno o ústa.Při studování mapy moje oko spočinulo,na krátké červené trase,která nás měla za hodinu a čtvrt dovést k silnici u Petrové a odtud pochodem po asfaltu jsme do půl hodiny na parkovišti.
A tak jsme v přestávce mezi deštěm a hustým deštěm vyrazili po červené "nejrychlejší cestou dolů".Když jsme vstoupili do lesa, tak obloha potemněla nízko ležícími mraky,ze kterých se sypal hustý déšť a to co zbylo z cety,se změnilo v bahnitou strž strmě padající do přítmí džungle.Krok za krokem,skok za skokem,mezi stromy,kam dlouho lidská noha nevstoupila,padáme ze svahu do temnot pralesa ................................. . Po dvou nekonečných hodinách nás džungle vyplivla na louku v malém sedle Príslop nad Bielou,právě včas abychom poslední úsek do Petrové absolvovali ještě za denního světla. U prvních chalup na nás nečekaně zaútočila chlupatá bílá koule, ale její tesáky sklaply naprázdno,protože osmimetrové lano,na kterém byla uvázaná,ji nepustilo až k cestě.O mnoho přívětivějším dojmem na nás zapůsobila hospoda Jánošíkov Dvor,ve které nás lidé dobří pohostili teplou polévkou a za drobný bakšiš nám zkrátili cestu k našemu autu vlastním vozem.
Po příjezdu na základnu jsme rozvěsili úplně mokré oblečení po celém apartmá (Jana sice tvrdila,že má pár suchých míst,ale globálně to bylo,jako vylézt z potoka) a vyrazili na zaslouženou večeři do restaurace Šibenica.Po návratu jsme se poskládali do vlastních postelí a s vidinou odpočinku po dni nabušeném akcí jsme upadli do hlubokého spánku.
Den druhý
Ráno druhého dne zalité sluncem si vyžádalo změnu plánu z cesty k Šútovskému vodopádu na výlet po hřebenech.S ohledem na Tombova vylágrovaná kolena po sestupu Sherwoodem jsme po příjezdu do Vrátné bez zaváhání zamířili přímo k lanovce vedoucí na Snilovské sedlo.Z lanovky jsme bez závisti sledovali několik odvážlivců,kteří se rozhodli atakovat Snilovské sedlo strmým výstupem po vlastních.Horní stanice lanovky je zároveň bufetem s terasou a prvním velkým výhledem na kriváňskou Fatru.Po malém občerstvení jsme vyrazili v houfu turistů na nejvyšší vrchol Malé Fatry - Velký Kriváň.
Na hřebenech pofukoval studený vítr a kolem vrcholů Stoh a Velký Rozsutec se rozprostřela mlha.Po 20 minutách chůze jsme dosáhli vrcholu právě v okamžiku vyjasnění nad celou oblastí.Vrchol obsypaný lidmi jsme záhy opustili a cestou západní směrem k vrcholu Pekelník jsme pokračovali v malém hřebenovém okruhu.Z cesty po hřebeni bylo vidět do kraje daleko za Váh, v lokálním měřítku stálo za to sledovat stylové sestupy v podání Tomby,což působilo bujaré veselí hlavně u Jany,která jistila naší tříčlenou skupinu ze zadní pozice.Času byl dostatek, atak došlo i na odpolední relax v závětří pod Bublenem.Za téměř periodického řevu jelena (nebo to byl medvěd) jsme nastoupili na zpětnou modrou a po vrstevnici zamířili ke stanici lanovky,kterou jsme obešli a posledním výstupem jsme dosáhli vrcholu Chleb,který byl od lanovky vzdálen půl hodiny.Při pohledu na nepříliš vzdálený(to měřítko má každý jiné:)) Poludňový Grúň jsem chvíli koketoval s myšlenkou dokončit trasu podle původního plánu,ale rychle mi došlo,že jedna sebevražedná akce na dva dny, je až dost.
Cesta dolů s pomocí lanovky uběhla rychle,a tak jsme do Terchové přijeli nezvykle brzo už v 17.00 hodin.Po zlidštění jsme povečeřeli v Šibenici a večer uzavřeli u vína z Janiných zásob.
Den třetí
Rozhodnutí,kam vyrazíme v sobotu, jsem ponechal na ráno,až budeme vědět,jak koho budou bolet packy.Ukázalo se,že skupina tvořena silnými jedinci,které jen tak něco nezastaví, a tak padlo rozhodnutí,dorazit Malý Rozsutec.
Po příjezdu k hotelu Diery jsme poznali,že je sobota a dorazili turisti ze široka a daleka.Chodník se zaplnil pochodovými formacemi všech věkových kategorií. My jsme v duchu našeho plánu (nejít stejnou cestou) zvolili hned zkraje Dolných Dier odbočku na Nové Diery a těmi jsme se po namáhavějším výstupu údolím prokousali k srubu Podžiar,který byl náhodou otevřen.Z Podžiaru jsme šli dál po zelené a strmým výstupem po úbočí jsme obešli Horné Diery k rozcestníku pod Těsnou Rizňou, kde jsme znovu po zelené postupovali až k Tanečnici a dál do sedla Medzirozsutce.Ze sedla byl pěkný výhled na výstup několika lezců strmým skalním úbočím, a tak jsme získali určitou představu,co nás při zdolání stolové hory čeká.Po chvilce jsme nastoupili na cestu k vrcholu,krátká pasáž lesem nás dovedla až k úpatí skalního bloku, na kterém visí dva asi šestimetrové řetězy za sebou. Jana bravurně zvládla tento strmý úsek a přitom rozdávala hollywoodské úsměvy na všechny strany,Tomba s přehledem jistil výstup z pozice posledního.Za tímto úsekem vede už jen krátká cestička přímo na vrchol,odkud je pěkný výhled do Vrátné doliny i na Terchovou.Po provedení základní vrcholové fotodokumentace nás čekala cesta dolů.Stezka z vrcholu na parkoviště byla opět velmi strmá a doplnilo jí padající kamení,zejména okolo řetězů to lítalo, jako u Verdunu.Následoval sešup lesem na polní cestu ,která nás dovedla až na parkoviště.
Večer jsme zahájili,jak se stalo pravidlem, u Šibenice a zdárně jsme pokračovali v našem apartmá tříhodinovým maratónem v Prší.Rozhodující partii o půlnoci vyhrála Jana a po osvěžení tatranským všelékem jsme se odebrali do říše snů.
Den poslední
Náš přechodný domov jsme definitivně opustili v 11 hodin a vyrazili jsme směr Strečno. Pro místo přejezdu přes řeku jsme vybrali přívoz (kompa) přímo pod hradem,kde jsme se během 10 minut nalodili a za mírného kolébání ocelobetonového bloku zdárně překonali Váh.
Ke hradu vede z parkoviště cesta a během čtvrt hodiny se nám ji podařilo pěšky urazit.Prohlídka částečně opraveného hradu zabrala přibližně hodinu i s výhledem z nejvyššího místa na věži.Po prohlídce hradu jsme se zastavili ve Vrútkách na oběd ve vyhlášeném Steakhousu a po něm jsme definitivně nastoupili na zpáteční cestu.S vyjímkou Brna cesta ubíhala dobře a okolo desáté večer jsme byli všichni doma.
Oba mí společníci si zaslouží uznání a pochvalu za přínos v podobě dobré nálady,pozitivní energie a neobyčejné vytrvalosti,zejména při průchodu Sherwoodem.
8.10.2012 |