| Velmi povedená akce
Je pátek 27 července a začátek akce pobytu na chalupě v obci Solec v krásné krajině CHKO Českého ráje. I když jsem vyhlásil dost pozdě, přesto se kapacita akce naplnila, i když s výměnou ůčastníků a to doslova na minuty. Můj včasný odjezd na chvíli zmařil majitel objektu, protože se objevil opravdu na poslední chvíli a podával mi ještě přesné instrukce k chalupaření. I přesto se ale podařilo naplnit zásoby mého červeného šípa a vyjet vyzvednout mé nové spoluchataře. Marek bydlí nedaleko, takže to nebyl problém, horší to bylo, když jsme chtěli dotankovat benzín a čerpadlářka se rozhodla, že si ponechá výdavek. Zřejmě si myslela, že je to spropitné. Po Praze zase tolik nejezdím, takže cestu do Uhříněvsi k naložení Veroniky jsme vzali menší objíždkou, ale díky znalostem Marka projíždějící lokality to dopadlo dobře. Verča na nás trpělivě čekala, ačkoliv bych se jí chtěl za zpoždění zpětně omluvit a vyrazili jsme plně naložení směr Mnichovo Hradiště, které je poblíž našeho budoucího pobytu. Po chvilce váhání jsme přeci jenom našli daný objekt a " Akce chalupa" se mohla rozjet. Zatím co já jsem se snažil zprovoznit bydlení, moji part'áci se pustili do konstruování grilu. S gráciozností, až na prvních pár menších nepřesností se jim ho podařilo zkompletovat vskutku rychle a myslím že i Pat a Mat by se červenali. Výborně naložené maso, které pro nás Verča připravila a bylo určené původně pro dvě osoby, by zřejmě vystačilo pro celý regiment.Ale jak se později ukázalo a taky díky našemu apetitu, to množství ugrilovaných dobrot přišlo k duhu. Do půlnoci se pak klábosilo, upřesnovalo se místo výletu na další den, popíjelo pivečko a okolo půlnoci nastal čas jít spát a rozhodování, kdo a kde ulehne. A rovněž nesmím zapomenout na naši noční procházku do sousední vesnice, též abychom zjistili kdo měl pravdu v tom jestli ta hlasná hudba co k nám doléhala z okolí pocházela z reproduktorů nebo to bylo na živo. Po téhle krátké noční bojovce a finálovém umístování do postelí a po krátkém váhání naše dámská společnice uvolila a všichni tři jsme zalehli na třípostel do těch obrovských duchen. Druhý den ráno po zjištění že bude krásné letní počasi a mohli by jsme ho spojit i s přijemným koupáním, se nejprve připravila královská snídaně, tedy snad byl výběr postačující a taky svačinka na cestu uhotovená z grilu z předešlého večera. A že nám toho zbylo, jak bych řekl, habakuk. Po deváté hodině jsme opustili naše víkendové hnízdečko a rozjeli se směrem Hrubá Skála. Zaparkování našeho vozidla na nejbližším hlídaném parkovištěi proběhlo poměrně snadno a mohlo se vyrazit za našim putováním po skalním masivu . Zvenčí jsme si ještě prohledli zámek Hrubá Skála, kde se mimo jiné natáčel Princ Bajaja. Zaujala nás rovněž zámecká rokle, která byla poměrně hluboká a členitá a nad ní visela opičí dráha, na kterou se sám přiznám jestli bych se odvážil. V rokli prý udajně přebývali medvědi( ale podle Marka tam byli prý i nosorožci), tak nevím.:-) Díky dobrým orientačním schopnostem a poměrně dobré fyzické zdatnosti všech zůčastněných jsme navštívili všechny ty krásná vyhlídková místa v okolí Hruboskalského skalního města.A opravdu se bylo na co dívat. Výhled na skalní výběžky a do širokého okolí Českého ráje byl přím pohádkový. Po doputování ke hradu Valdštejn, který se nám navštívit sice nechtěl, ale došli jsme k němu a to se počítá, přišel čas na oběd a na masíčko s grilovanou zeleninou z předešlého večera. A myslím že ani druhý den na chuti moc neztratio a my se dosyta najedli a zapili to malinovkou, případně někdo řezaným pivem. Po nadlábnutí se a menší oddechové pauze jsme vykročili na rychlé vykoupáníčko směrem k rybníku Bažantníku, který jsme měli taky v původním plánu a určitě nám to schlazení v tomhle horkém dni a po delší procházce přišlo vhod. Při sestupu cestou dolů, byla mě a Verče doporučena Markem možnost zrychlení chůze, myslím že to bylo ze dvou na čtyři kilometry za hodinu. Zřejmě tím chtěl říct, zatraceně pohněme si, jdeme jako slimáci, jinak žádné koupání nebude. Na zpáteční cestě jsme poslouchali Markovi výklady o přírodě. Musím uznat, že jeho vědomosti jsou velmi rozsáhlé a je to opravdu studovaný člověk, kloubouk dolů. K rybníku jsme došli poměrně rychle, ale času už moc nezbývalo, vzhledem k tomu, že Veronika s Markem se museli večer vrátit zpět do Prahy. Takže si každý dvakrát zapádloval rukama a nohama do středu rybníka, který byl tak akorát, co se týká čistoty a teploty vody, dojedli jsme poslední zbytky jídla a vyšlo se směrem k auto. Ale co čert nechtěl. Ztrnhul se prudký liják a my nebo alespon já došli k autu naskrz promoklí. Alespon jsme si po cestě ještě prošli Myší dírou. Došlo se k autu a pro dva naše ůčastníky se blížil konec tohoto víkendového dobrodružství. Na Markovo sekání trávy kosou nakonec nezbyl čas a byl jsem malinko rád, že k tomu nedošlo, měl jsem menší obavy, ale prý má zkušenosti, takže se zřejmě nebylo čeho bát. Ale alespon došlo na sběr jablek a byl jsem za to pochválen a mám vám taky poděkovat.Při zadávání téhle akce jsem byl hned upozorněn nekolika lidmi v diskuzi že je to nevhodný termín a nikomu se to nehodí a že by se to mělo přehodit na jiný termín. Jenže ejhle, celý víkend mi drnčel telefon a že by měl případně zájem ten či onen přijet. Nakonec jsme se domluvili s Petrou a Helčou a taky s Dandeem. A celá výměna proběhla naprosto perfektně. Veroniku s Markem jsem odvážel do Mnichova Hradiště na vlak, který odjížděl v 18.57 a v 19.02 mi přijela další várka.:-) Vyzvednul jsem děvčata a odvezl je na chalupu. Holkám po cestě vlakem asi vyprahnulo tak se šlo do sousední vesnice na pivo. Jenomže začala pěkná bouřka a do toho přijel na chalupu i Dundee. A co ted? Náš hostitel děda výčepák mi půjčil mi půjčil nějakou šílenou rybářskou pláštěnku, loknul jsem si piva na posilněnou a šel pro Danyho. Ten chudák čekal u domu schovaný ve skále, přičemž mě i trochu vylekal. A šlo se vyzvednout Petu a Helco, jak jsme se tam a zpět dopravili v tom slejváku, tady raději nebudu publikovat. Dalo se ještě po pivku a vrátili se barák. Hela projevila své kuchařské umění a připravila nám výbornou večeři, zatímco nás Dandee bavil svým povídáním. No a nakonec došlo i na hru Macháček, je to hra se dvěma kostkami, ale s velmi zvláštními pravidly, se kterými jsem se nějakou chvíli nedokázal ztotožnit, nejspíše to bylo těmi třemi pivy, bohužel nejsem zvyklý pít a taky asi už i ůnavou, ale jsem rád že se ta hra zabrzdila taky díky Hele, jinak nevím jak by to dopadlo, hmm. Přeci jenom už ale bylo pozdě a byl čas jít na kutě. Tak jsme se uložili ve čtyřech na tu velkou třípostel až na chudáka na Petu, která ležela v dolíku mezi dvěma lůžky. Snad se všichnii i přes menší nedostatek místa alespon trochu vyspali. S nedělním počasím to po ránu vypadalo už o poznání hůře, ale s tím se tak trochu počítalo. Dandee, protože cestu do naší obce absolvoval na kole a nechtěl zmoknout raději zvolil variantu včasného odjezdu, tedy hned ráno. Ale samozřejmě až po hojné snídani, kterou děvčata připravila. Nakonec jsem byl i rád, že se toho tolik nakoupilo. Ale kdyby mě nezachránila druhá parta, tak bych měl doma jídla zřejmě na celý týden.:-) Nakonec po přehlasování většinou zvítězila návštěva hradu Kost a bloudění ůdolím Plakánek, které bylo pojmenováno podle kovářské rodiny Plakánků. Cesta ke hradu netrvala dlouho, ale tamní placené parkoviště a chování jeho zaměstnanců nám připomínalo mafiánské metody. Prý že máme zaparkovat jenom tam, jinak bububu. Na hrad se nešlo a taky tam bylo lidí jako na Václaváků a to my, parta č. 2 a navíc všichni Moraváci jsme zrovna nemuseli. Naplánovali jsme si tedy cestu do Libošovic, trošku jsme si tuhle trasu prodloužili aby jsme si užili příjemnou procházku lesem. Po menším zmrzlinovém občerstvení mých společnic ve vesnici jsme se vydali konečně do ůdolí Plakánek. Zastihnul nás sice opět ale daleko menší průtrž mračen a nezbylo nám než se schovat na nejbližší autobusovou zastávku. Peta si asi myslela že tím, že jsme tam byli první a tak nám zřejmě naše ůtočiště patří, se snažila od dalších nebohých lidí kteří se chtěli rychle schovat pod přístřeší, vybírat pronájem. I když nám nikdo nic nezaplatil, alespon jsme zjistili podle stavu bahnitého nánosu na oblečení ostatních, že nás čeká nelehká cesty rozmočeným terénem.Nu, nebylo to snad tak zlé, jenom jsem si dvakrá po cestě pral své sandále a holky bohužel musel s tím počkat až domů, s teniskama to bylo horší. I mapování trasy proběhlo vcelku výborně, až na to, že žluto trasu přeznačkovali na červenou a my to zajisté měly v mapě jinak. Po návratu na chalupu nás čekalo v pořadí druhé grilování, ale šlo to jako na drátku a za hodinku jsme měli pupíky plné a chtělo to dát si menšího dachánka. A jelikož opět vysvitlo sluníčko, tak si to Peta zpříjemnila opalováním na zahradě. Stihly jsme ještě nasbírat trochu rybízu a věřím, že z toho děvčata napečou skvělé koláče. Chci zároven Peti a Helče poděkovat za dokonalý ůklid a pomocí s uvedením nemovitosti do původního stavu. Po opuštění naší chaloupku a rozloučení se s obcí Solec nás čekala ještě poslední zastávka a to Drábské světničky a my jsme Helču nemohli připravit o tenhle zážitek vidět tyto cestičky mezi skalními ůtesy, kterými se proháněl na koni i Třetí Princ ve stejnojmenné pohádce. Helče se ale odtamtud jaksi nechtělo, asi chtěla počkat na toho posledního nejudatnějšího z trojčat a vidět jak jsou ti první dva jsou vysvobozeni a vylézají ze skál. Zřejmě si chtěla vybrat. Heli, to je jenom pohádka. Trochu už mě brní v rukách, asi už to tukání do kláves ukončím. A na závěr jsem nás celou tu zbylou tříčlennou partu dovezl v pořádku zpět do Prahy.
Chtěl bych dát na vědomí, že můj stručný:-) zápis byl napsán podle skutečných událostí a ke spokojenosti všech zůčastníků.
Výletu zdar.
Hip, hip, hurá!
30.7.2012 |